Kanonie premonstrátů

Řád premonstrátů

Stručně o založení řádu premonstrátů

Psal se rok 1080 a ve městě Xanten v Německu se narodil svatý Norbert, syn hraběte Heriberta z Gennepu a jeho manželky Hedviky, taktéž pocházející ze vznešeného rodu, a to z Laonu ve Francii. Heribert byl navíc blízkým příbuzným císaře Jindřicha IV. Máme tedy zde před sebou nově narozeného šlechtice. Jak to bylo v té době zvykem, jedno z dětí bylo určeno pro církevní dráhu. Norbert byl již od devíti let členem kolegiátní kapituly, což bylo společenství kněží a laiků, zapsaných pod určitý kostel, v tomto případě pod kostel v Xantenu. Pro svůj šlechtický rod se později Norbert dostává kvůli vzdělání a službě na dvůr arcibiskupa v Kolíně nad Rýnem a pak na císařský dvůr Jindřicha V. (1110), kde působí jako kaplan císařského dvora a člen státní rady.
Neslavně proslulý císař Jindřich V. se stal jedním z těch, kdo pak Norberta navedli na jinou cestu, než zabezpečenou kariéru v církvi i v tehdejší společnosti. Císař se stavěl proti zákazu investitury, to znamená proti zákazu toho, aby světský panovník jmenoval do duchovních úřadů své lidi. Světská moc pochopitelně tento zákaz nesla s nelibostí. Když totiž ve feudálním systému světští panovníci jmenovali za duchovní své lidi, získali si tím jejich loajalitu a znemožnili tak kritiku ze strany církve, která pak ovšem ztratila svůj prorocký hlas (promlouvání do směrování společnosti, aby se neodvrátila od Boha). Proto již během prvních let Norbertova života se papež Řehoř VII. a pak i jeho následovníci snaží situaci změnit a vzniká hnutí tzv. gregoriánské reformy.
Když Norbert viděl spory mezi světskou a církevní mocí, byl otřesen a začalo se to projevovat v jeho všedním životě. Rok 1115 můžeme považovat za jakýsi rok jeho vnitřního obrácení. Rozhodne se nechat se vysvětit na kněze a přidává se na stranu reformního hnutí církve a společnosti. Opouští císařský dvůr, s nezdarem se snaží o reformu kolegiátní kapituly ve městě Xanten a nakonec se stává potulným kazatelem. Na svých cestách po německém a francouzském území kolem sebe shromažďuje společníky, se kterými díky kontaktům na charismatické osobnosti, jakou byl například biskup Bartoloměj de Jur z Laonu, zakládá v roce 1121 klášter v údolí Prémontré. O Vánocích 1121 společně skládají slavné sliby. Tento okamžik je považován za vlastní založení premonstrátského řádu. Klášter zakládá Norbert jako projev touhy vnést evangelijní hodnoty do tehdejší společnosti. Ale nedělo se to jen zakládáním klášterů, které vznikají velmi rychle ještě za jeho života. Norbert se snaží ovlivnit společnost také přes kulturu, vzdělání a dialog s politikou. Je to vidět později během doby, kdy působí jako arcibiskup v Magdeburgu.

A teď pojďme k premonstrátům ze Želiva!

Již krátce po založení kláštera v Prémontré vzniká hodně klášterů v okolí (na holandsko-německých hranicích, v Belgii a ve Francii). Snahou Norberta je vrátit se ke kořenům křesťanství, proto jedním z atributů, se kterým je znázorňován v prvních staletích, je Bible nebo žaltář. Touží nést evangelium do celého světa, jak k tomu zve Pán Ježíš.

Premonstráti se k nám do českých zemí dostávají díky olomouckému arcibiskupovi Jindřichovi Zdíkovi, který se dvakrát za svého života vypravil do Svaté země a během druhé návštěvy potkal premonstráty, jejichž život ho natolik oslovil, že pak ovlivnil jejich pozvání do českých zemí. Za života sv. Norberta vzniká opatství ve Steinfeldu. A právě odtud je nejdřív založen klášter na Strahově (1143) a o něco později (1149) premonstrátský klášter v Želivě. Nesmíme zapomenout na ženský klášter v Doksanech, který vzniká přibližně ve stejné době jako strahovský klášter. Náš želivský klášter je založen patrně díky Jindřichovi, jehož epitaf máme v opatském kostele, ale také díky pražskému arcibiskupovi Danielovi, který na přelomu let 1148-49 pozval ze Steinfeldu (muselo to být opravdu velké duchovní centrum) další bratry, aby založili klášter v Želivě (rozhodně to nebyl žádný „zapadákov“, protože již tehdy kolem Želiva bylo patrné osídlení obyvatelstvem). Premonstráti přicházejí v čele s mladým bratrem Godšalkem. Bylo mu asi 31 let, když se vydal na cestu do Želiva. Kronikář a premonstrát Jarloch (pokračovatel slavné kroniky Vincentia Pražského) ve svých letopisech, známých též pod názvem Milevský letopis, zaznamenává, že na svátek sv. Fabiána a Šebestiána (20. ledna) se skupina poutníků dostala konečně na Strahov. Cesta nebyla jednoduchá. V Mohuči (Mainz) se měli setkat s hostitelem, pražským arcibiskupem Danielem, avšak k setkání nedošlo. Daniel jim v Mohuči zanechal alespoň koně, které jim pak, bohužel, kdosi odcizil, a tak museli poutníci putovat pěšky. Do Želiva se dostali někdy začátkem února. Putovali, jak popisuje kronikář Jarloch, přes závěje. Zde musíme upozornit ještě na jednu důležitou skutečnost, a sice na tu, že naše skupina poutníků se až v Praze dozvěděla, že v želivském klášteře již deset let žije komunita benediktinů ze Sázavy v čele s opatem Reginardem, a že je zde vlastně jejich nová premonstrátská komunita nahradí, což se našim poutníkům moc nelíbilo. Nakonec však do Želiva doputovali. Žít v té době někdy na přelomu února a března v klášteře nebylo vůbec snadné, neboť skladovací podmínky potravin a jejich nedostatek způsoboval nouzi. Jarloch popisuje, že benediktini si s sebou odvezli všechno vybavení kláštera, a tak příchozím krátce (protože v roce 1950 zemřel) pomáhal olomoucký biskup Jindřich Zdík a také vesničané z okolí Želiva (Selau, Seelau, Siloe).

Godšalk byl rozhodně charismatickým opatem, ke kterému, jak ukazují letopisy, vzhlížel i sám kronikář. Velmi rychle se mu povedlo stabilizovat situaci kláštera a během své služby založil komunitu sester v Lounicích pod Blaníkem, která vzešla z Dünnwaldu u Kolína nad Rýnem (podobně i Doksany). Sestry pak zakládají na popud Godšalka komunitu v Kounicích u Brna a komunitu v rakouském Perneggu. Na konci Godšalkova života se chystá založení kláštera v Milevsku, jehož prvním opatem se stává právě zmiňovaný kronikář Jarloch, pocházející z Porýní podobně jako Godšalk, želivský premonstrát.
Z Jarlochova líčení je patrný obdiv ke Godšalkovi a jeho příkladnému životu. Považuje ho za osobnost stojící na počátku nové éry české historie. Pohřbu opata Godšalka se v Želivě účastnil sám pražský arcibiskup, který v sousední Červené Řečici začal budovat své letní sídlo.