Kanonie premonstrátů
Historie kláštera Želiv
Na soutok řek Želivky a Trnavy pozval v roce 1139 kníže Soběslav I. z rodu Přemyslovců se svou manželkou Adlétou, a ve spolupráci s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem a pražským arcibiskupem Danielem, benediktiny ze Sázavského kláštera. Ovšem dlouho se zde nezdrželi. Jindřich Zdík byl dvakrát na pouti ve Svaté zemi a při druhé návštěvě potkal premonstráty. Jejich modernější způsob života zahrnující pastoraci ve farnostech ho inspiroval k tomu, aby do českých zemí povolal premonstráty. Nejdřív založil mužský klášter na Strahově (1143) a ženský klášter v Doksanech (1143/1144), ihned poté povolal do želivského kláštera premonstráty, kteří dorazili, od dnešních německo-holandských hranic, z kláštera ve Steinfeldu v čele s bratrem Godšalkem.
První želivští premonstráti byli překvapeni a znejistěli, když zjistili, že želivský klášter doposud vedli benediktini, nakonec je to neodradilo a přes Strahov doputovali až k soutoku Želivky a Trnavy. Benediktini se vrátili zpět na Sázavu a premonstráti se od začátku pustili do úspěšné evangelizace. První kronikář želivského kláštera, blahoslavený Jarloch, se krátce po Godšalkově smrti stává opatem v Milevsku, v klášteře založeném želivskými premonstráty. Ti dále založili klášter v Gerasu (Rakousko) a tři sesterské kláštery v Louňovicích pod Blaníkem, v Kounicích a v Pernegu (Rakousko).
Klášter prožil několik pohnutých dob a je zázrakem, že po několika požárech během husitských válek, po vyplenění husity a konfiskaci klášterních budov králem Jiřím z Poděbrad se mu po přibližně dvou stoletích povedlo znovu obnovit vnitřní život. K tomu zajisté pomohl strahovský opat Questenberk, který v první polovině 17. stol. odkoupil zkonfiskovaný majetek kláštera od Trčků z Lípy. Premonstráti odhodlaně čelili také reformám císaře Josefa II. a uhájili svou existenci také během složitých dějin 20. století.
Během druhé světové války klášter násilně zabrali nacisté, některé bratry odvedli do koncentračního tábora a v okupované části sídlila Luftwaffe nebo zde nacisté ukrývali do bezpečí své děti. Po válce během Akce K (Akce Kláštery) proměnili komunisté klášter v internační tábor pro kněze a řeholníky. Spolu se slovenským klášterem v Podolínci patřil k nejpřísnějším vězením pro významné duchovní, mezi nimiž věznili také kardinála Tomáška, nebo arcibiskupa Otčenáška. Od roku 1956 až do roku 1991 se klášter proměnil v psychiatrickou nemocnici.
Stěží asi ve světě najdeme katolický klášter, který se v dějinách stal sídlem protestantské rodiny, vězením pro kněze nebo nemocnicí. Přesto všechno se s Boží pomocí premonstráti mohli vrátit do želivského údolí štěstí, kde znovu budují společenství a snaží se žít podle myšlenky zakladatele řádu.
