Vzpomínky bratří. 

P. Michael Miloslav Fiala byl nejstarším želivským premonstrátem. Narodil se přesně na Slavnost sv. Augustina, od kterého premonstrátský řád přijal řeholi. Zažil Československo, nástup fašismu, dobu Protektorátu Čech a Moravy, Druhou světovou válku, poválečné období, nástup komunismu a současnou demokracii. Přežil komunistické vězení, kolem 20 výslechů STB, neustálý dohled tajnou policií, zákaz duchovenské činnosti i obnovu církve po Sametové revoluci. Nikdy nezradil své svědomí, které mu říkalo, že svoboda je obrovská hodnota, a proto razantně čelil nacismu i komunismu. Garancí svobody pro něj byla křesťanská víra v Trojjediného Boha, který nás přesahuje a umožňuje nám neustále se rozvíjet. Jeho bohaté zkušenosti s událostmi 20. století (zprostředkovaně přes vzpomínky jeho tatínka na První světovou válku, ve které bojoval), a také neustálý zájem o studium a čtení, bylo obohacením pro všechny, kdo jej znali. Měl široký rozhled do mnoha oblastí ve společnosti, a také v oblasti teologie. Možná právě proto se dostal do blízkosti kardinála Tomáška, stal se mluvčím ČBK a ředitelem České charity. Během mých teologických studií na KTF UK jsem se spolubratrem každé pondělí jezdil do domečku na Spořilově, kde bydlel, a kde organizoval setkání intelektuálů z různých oborů. Jestli to byl zemřelý pan doc. Václav Bek, spoluzakladatel klinické onkologie v Československu, astrologové, chemici, biologové, učitelé a teologové, pracovníci rozhlasu a televize, sousedky, které zval, všichni byli vřele uvítáni a po zajímavém okénku do aktuální situace života církve, které vedl sám Fiala, a vždy to bylo něco co zasáhlo srdce i mysl, následovala zajímavá diskuze nebo přednáška hosta. Někdy setkání s otcem Fialou a intelektuály bylo víc než nadčasové. Například, když na setkání pozval Miloše Doležala, který za pár let objevil tělo umučeného patera Josefa Toufara. P. Fiala měl pravidelný každodenní rytmus, kde nikdy nechyběla četba. Četl české i zahraniční autory, sám odebíral několik zahraničních teologických novin, zejména v němčině, kterou skvěle ovládal. Znalo jej mnoho premonstrátů ze zahraničí, především z Rakouska, Německa, Holandska a Belgie. Když se pan opat Vít Bohumil Tajovský s bratry vrátil na Želiv, navštěvoval s ním několik těchto komunit, které klášteru velmi pomohly. I díky pateru Michaelovi a opatu Vítovi měl řád v západních státech přehled o situaci želivské kanonie a o situaci československých premonstrátů. Pro mě, jednoho z nejmladších členů kanonie, bylo pokaždé velmi sympatické, že otec Fiala se mnou mluvil jako se svým vrstevníkem, byť měl rozhled polyhistora. Byl mladý duchem, a to až do své smrti. Dokázal pro víru nadchnout mladého člověka, který se nechal pokřtít, a nezůstal pouze u formální víry. Otce Michaela vždy zajímalo, jak se má a co prožívá mladý člověk. V technologiích nechtěl být nikdy pozadu. Rychle se naučil ovládat nejnovější telefon, počítač, odepisoval na emaily, sledoval internet. Po odsloužení mše svaté rád pustil meditativní hudbu z přízemí domečku, která zaznívala v reproduktorech kaple v podkroví. Navštěvovali jej věřící z jiných církví a v otázce ekumenismu byl pokaždé velmi otevřený. Mnozí z nás, želivských premonstrátů, bychom jej po revoluci raději viděli v klášteře, protože taková osobnost by mohla významně ovlivnit počátky obnovy komunity po revoluci. Nestalo se tak, ale dovedu to pochopit, protože zkušenosti a kontakty, které získal, jej uváděli do mnohem širšího světa církve a společnosti. To vše přesahovalo malý svět želivské kanonie. Nikdy však v řádu nebyl pasivní. Naopak, kanonie v jeho životě zajímala důležité místo, na rozdíl od těch, kdo do řádu vstoupili pouze formálně. Zajímal se o to, co je nové, záleželo mu na dorostu a budoucnosti kanonie. Dlouhá léta vedl společenství terciářů a na Spořilově vedl Premonstrátský institut sester založený s opatem Vítem spadající pod premonstrátský řád. S horlivostí vedl želivské terciáře, jinými slovy sekulární řád želivské kanonie, jak on sám zdůrazňoval. Několik let byl členem opatské rady. Když odešel k Pánu, byl mezi námi věkový rozdíl 54 let. Jsem mu nesmírně vděčný za každou radu a vše dobré, co udělal pro řád. Requiescat in pace! + opat Tadeáš Róbert Spišák, O.Praem.

Sedíme u stolu v panelákovém bytě manželů Chvátalových, teď už jen při přátelském rozhovoru po modlitbách a rozjímání nad biblickými texty. Jejich dvě malé dcerky si hrají pod stolem, holčičkovsky klidné a já zabraný do rozhovoru vlastně nevím, zda tam vůbec jsou. Po chvíli výměny pohledů mezi manželi vyrukuje Olga trochu opatrně (píše se rok 1985) s dotazem zda bychom se nechtěli seznámit s knězem, který je jejich duchovním průvodcem a docela mimořádným člověkem. Pak o něm něco vypráví, zmíní že je bez souhlasu a že občas zajíždí ke své mamince do Malína u Kutné Hory, kam za ním oni jezdí. Vždy trochu konspiračně, auto parkují jinde, než kde stojí jejich dům a vůbec dělají všelijaká opatření pro svou i jeho bezpečnost. Vzhledem k tajemnosti vylíčené osoby a především kvůli touze najít dobrého zpovědníka jsme oba, já a přítel Jiří, přitakali. Tím se v mém životě začne odvíjet nový příběh, velmi zásadní pro celou moji budoucnost. Setkání s tímto vyjímečným knězem, řeholníkem, která pak probíhají nejen v Malíně, ale i na dalších místech, mění moje pochopení životního směřování. Pozvolna vplouvám do života církve v disentu. Seznamuji se s dalšími kleriky, kteří vytvářejí jakýsi neviditelný pandán oficiální církevní struktuře až příliš kontrolované policíí a Státní bezpečností. Ostatně tahle skrytá část je hlídaná dvojnásob. Pater, jeho maminka mu jinak neřekla, je mužem víry, výsostně ušlechtilým, nesmírně vzdělaným, odvážným, a proto inspirativním. Učí rozpoznávat prolhanost režimu, ale spíš jen na okraj. Učí především "hloubce a výšce" Božího života nabízeného člověku skrze Ježíše a církev. Vede do svobody Božích dětí navzdory tomu v jaké nesvobodě žijeme. Poskytuje adresy na duchovní a intelektuální zdroje poznání světa a člověka. Zůstává přitom upozaděný, aby nepřekážel Tomu, kterého hlásá. Sblížil jsem se i prostředím jeho pražského okruhu. Na Spořilově, ve Vestavěné 12 se scházela pestrá skupina lidí, o které se staral. Byla to směs lidí prostých i velmi vzdělaných. Pro mě zajímavé a nosné prostředí se spoustou impulzů. Ten široký záběr měl zřejmě svůj důvod. Pater Michael si velmi osobně přivlastnil slova Ježíšova k Petrovi "laxabo rete" - "rozhoď sítě" (mimochodem biskupské heslo kardinála Tomáška). Je to jen několik útržků vzpomínek lidské paměti. Michaelův život je v Boží paměti a jistě nezůstane bez odměny. A pozvání: "Pojď služebníku dobrý a věrný, vejdi v radost svého Pána!" P. Jakub Sarkander Jan Med, O.Praem.

Otce Miloslava jsem poznal na začátku mého řeholního života. Při svých pražských studiích jsem nejednou zažil společenství u něho doma. Scházeli se tam katolíci, evangelíci i nevěřící. Každá jedna mše svatá byla mostem mezi Bohem a lidmi. Naučil jsem se od něj, o co se dnes sám snažím - být člověkem. Pokud možno dobrým člověkem. Je to nezbytný předpoklad, že budu moci být i dobrým knězem. Jeho pokoj, moudrost a rozvaha jako dlouholetého člena opatské rady jsou pro mne inspirací, že každá revoluce přichází potichu. Ne ve vichru slov a velkých gest. Ježíš je příkladem takovéhoto revolucionáře. P. Miloslav byl jeho poctivým žákem. Jako kněz byl srozumitelný a autentický. Snad i proto tolik oblíbený duchovní průvodce nejen mezi katolíky. P. Gottschalk Karol Lovaš, O.Praem.

Bylo to v dobách socialismu, už jsem byl přijatý mezi terciáře a musel jsem něco, dnes už nevím co, vyřizovat v Praze. Protože mi ujely všechny spoje, vzal mne na noc P. Michael. Dlouho do noci jsme hovořili o řádu, církvi, lidech, které jsme společně znali. Ráno jsem odjel. Až po listopadové revoluci otec nalezl v lustru, pod kterým jsme seděli, odposlouchávací štěnici. Pravděpodobně nefungovala, protože ani jeho ani mne si StB nepředvolala. Mohli se toho tenkrát dozvědět hodně. P. Max Kašparů, řeckokatolický kněz a želivský terciář