Historie premonstrátského kláštera v Želivě
Klášter premonstrátů v Želivě prošel za 860 své historie celou řadou proměn a zvratů. Klášter byl založen v r. 1139 pražským biskupem Otou spolu s českým knížetem Soběslavem a jeho manželkou Adlétou, do něhož uvedli benediktiny z nedalekého opatství na Sázavě. Po desíti letech, vlivem nastupujících emancipačních snah církve, museli želivský klášter opustit a uvolnit místo komunitě premonstrátů z porýnského Steinfeldu. Premonstráti pod vedení opata Gotšalka přišli uprostřed zimy z daleké cizí země nalezli klášter úplně prázdný, doslova jen holé zdi, a strádali hladem a zimou. Bylo to poprvé v želivských dějinách, ale zdaleka ne naposledy. Prázdný klášter vítal svými holými zdmi bratry, kteří se vraceli vždy již domů z vyhnanství, ještě mnohokrát.
Premonstrátský Želiv dostal podle tehdejšího zvyku nové, biblické jméno Siloe. To se udrželo dodnes v latinském označení kláštera. Snad k tomuto označení přispělo vedle polohy kláštera nad říčkou Želivkou i podobně znějící jméno české. To bývá vykládáno různě, pravděpodobně je odvozeno od osobního jména Želej, původně to tedy byla ves lidí Želejových.
Opat Gotšalk byl dobrým organizátorem a pod jeho 35-letým vedení klášter želivský klášter dosáhl nebývalého rozkvětu. Jeho přičiněním vznikly ženské premonstrátské kláštery v Louňovicích, rakouském Perneggu a v Dolních Kounicích na Moravě, dále pak mužský klášter v rakouském Gerasu.
O nejstarších dějinách kláštera se mnoho podrobností neví, připomeňme si však velký požár kláštera i kostela roku 1375, po němž následovala přestavba kostela ve slohu gotickém. Za husitských válek byl klášter dvakrát vypleněn, nikoli však vypálen. Bratři premonstráti se zachránili v dobře opevněném královském horním městě Jihlavě, které zůstalo věrné katolické Církvi. Jihlavská fara u sv. Jakuba se také stala na více než sto let sídlem želivského opata a konventu. V oněch pohnutých dobách se však bratři premonstráti starali o svěřený majetek a dokázali pokročit s opravou klášterního chrámu tak daleko, že byl zcela dokončen a malbami vyzdoben presbytář, jak hlásá nápis na hlavním oltáři z roku 1462.
V době husitských válek želivský opat zůstal věrný papeži a církvi a proto byl klášter za tento jeho zásadový postoj potrestán konfiskací všech statků, které byly v letech 1467 - 1468 zastaveny lipnickému pánovi Burianu Trčkovi z Lípy, věrnému královu stoupenci, s podmínkou, že on i jeho dědicové a nástupci musí v Želivě ponechat tři želivské premonstráty pro potřeby duchovní správy.
Trčkové zabrali klášter ihned, násilím vyhnali opata i řeholníky a po určité době si „zrovna naproti klášteru“ vystavěli dodnes částečně dochovaný tzv. Trčkův hrad, pozdně goticko-renesanční panské sídlo.
Premonstráty na Želiv vrátil až po 155 letech strahovský opat Kašpar z Questenberka, který vykoupil klášter za 18 000 zlatých. Tak přešel Želiv 19. 7. 1623 do vlastnictví premonstrátského kláštera na Strahově.
Teprve za pod dvaceti letech v roce 1643 se kanonie premonstrátů stala opět samostatnou, ale bratří neměli v podstatě kde bydlet, protože klášter byl značně zpustlý. Teprve za několik let se podařilo zbudovat část nového konventu i vyzdobit kostel malbami a oltáři. Jedním nejvýznamnějších ze želivských opatů byl Siard Falco, který byl první opat po obnovení kláštera zvolený z členů vlastní komunity. Opat Siard rozmnožil klášter o značný počet bratří, ale též o nedaleký statek Lhotice s několika vesničkami. Pokoušel se o dolování stříbra ve skále u Temechova a máme zprávy o hledání zlatého písku ve vodních tocích v okolí kláštera. Zemřel 15. 11. 1677; na jeho místo nastoupil Milo Strobl, jenž dostavěl zbývající tři křídla konventu.
Z dalších osudů kláštera sluší připomenout vládu opata Jeronýma Hlíny na začátku 18. století. Byl zvolen 8. února 1703 a stal se jedním z nejvýznamnějších opatů. Sám proniknut zbožností se snažil ze všech sil Želiv přivést k rozkvětu duchovnímu i hmotnému. Při klášteře existovalo vyšší učiliště filosofické i teologické, které se těšilo dobré pověsti u svých současníků. Později, za opata Daniela Schindlera v roce 1730, byl zřízen při klášteře i konvikt pro studenty ze šlechtických rodin. Studenti pěstovali nejen vědu a duchovní život, ale podíleli se spolu se svými profesory též na životě kulturním, zejména v oblasti divadla a hudby. Doklady o dramatickém umění, pěstovaném v želivském klášteře, máme již z poloviny 17. století, díky klášterní akademii však nabylo nového rozkvětu. Rukopisy divadelních her (např. veršovaná hra o kouřimském vévodovi Drslavovi a jeho boji se sv. Václavem) se chovaly až do r. 1950 v klášterní knihovně.
Opat Jeroným znovu od základů vystavěl zchátralé opatství i konvikt pro studenty klášterní akademie, pečoval o knihovnu i výzdobu kostela. Jenže přišel 16. červen 1712 a s ním strašlivý požár, při němž vyhořel konvent i kostel, zřítila se chrámová klenba (původní gotická v presbytáři vydržela) a dva lidé přišli o život. Klášter, mající solidní úroveň duchovního života, však tato pohroma nezlomila. Bůh zkouší často člověka a zároveň mu dává sílu ve zkoušce obstát. Za pomoci dobrodinců byly největší škody zahlazeny za pouhých osm let.
Gotická architektura kostelního presbytáře z počátku 14. století byla obnovena nejdříve; prováděl ji v letech 1712 - 1714 klášterní stavitel Antonín Scotti z Počátek. V dubnu 1714 však Želiv navštívil známý architekt Jan Blažej Santini a do šesti týdnů zhotovil návrh své přestavby kostela tak konviktu v duchu barokní gotiky. Opravy kostela byly ukončeny roku 1720, dále však pokračovaly práce na klášterních budovách i vnitřním vybavení kostela. Mimochodem Santiniho invenci prozrazuje i kostelní mobiliář, který je zachován do dnešních dnů.
Opat Jeroným Hlína zemřel uprostřed renovačních prací 16. 5. 1725 a dokončení započatého díla připadlo jeho nástupci, jednomu z největších želivských opatů Danielu Schindlerovi, jenž vládl v Želivě 27 let. Z dob jeho opatování pochází dodnes dochovaný mobiliář v kostele i v opatské sakristii jakož i fresky Jana Kaliny a Siarda Noseckého v klášteře. Nesmíme zapomenout na nádhernou stříbrnou opatskou berlu, zhotovenou pražským zlatníkem Diesbachem, jejíž hlavice spočívá na hrdle, skrývajícím v sobě drobný figurální výjev starozákonního proroka Daniela uprostřed lvů. Nádherně zařízený a vyzdobený klášterní chrám byl po dokončení všech oprav slavnostně konsekrován 7. 10. 1736 litoměřickým biskupem Mořicem.
V průběhu 18 století byl klášter dále rozšiřován a zdoben. V novobarokním stylu byly upraveny Prelatura a Opatství. V té době se řeholníci z kláštera soustřeďovali na vzdělávání a jako profesoři působili na gymnáziu v Havlíčkově Brodě.
Velkou ranou pro klášter byl požár v roce 1907. Nepodařilo se jej uhasit v zárodku, protože se rozšiřoval s úžasnou rychlostí a během půl hodiny zachvátil také úřednický dům, kostelní věž, pivovar, Trčkův hrad, opatství, prelaturu a hospodářské kolny. Díky hasičským sborům z celého okolí a dostatku vody z rybníka vedle kláštera se podařilo oheň lokalizovat na uvedené objekty. Zničeno bylo celé zařízení prelatury i kanceláří lesní a hospodářské správy v Trčkově hradě včetně obrazové galerie želivských opatů, klášterního muzea a mnoha cenností, opatské kaple i nádherného barokního prelátského kočáru ze 17. století.
Obnova kláštera patří k největším zásluhám opata Sálese Josefa Roubíčka, pelhřimovského rodáka, zvoleného 23. 9. 1903. Dobrý hospodář dokázal z trosek vybudovat nový Želiv. Trčkův hrad byl zachován v původní podobě, prelatura měla zůstat v pseudobarokním stylu, její vnitřní výzdoba je však secesní. Reliéf Matky Boží s Ježíškem na štítě prelatury nad slavnostním schodištěm i sv. Norberta na opačné straně budovy nad řekou pocházejí z té doby a jsou dílem sochaře Viléma Amorta. Opat Roubíček zemřel v září 1921 a po něm nastoupil Bedřich Václav Vavroušek, dobrý hospodář, jenž býval dříve i převorem a novicmistrem. V intencích svého předchůdce zbudoval chudobinec a předal ho želivské obci, vyhořelý pivovar přestavěl na orlovnu s divadelním sálem a mnoho jiných dobrých věcí nese na sobě pečeť jeho moudré správy.
Za první republiky klášter dobře ekonomicky prosperoval a stal se duchovním i kulturním centrem regionu. Po druhé světové válce se premonstráti byli v roce 1950 z kláštera vyhnáni a přemístěni do Broumova. V klášteře vznikl internační tábor a za jeho šestiletou existenci jím prošlo více 400 kněží a řeholníků. V klášteře byli vězněni mimo jiné biskup Tomášek a biskup Očetnášek.
V roce 1956, kdy byl tábor uzavřen připadl celý klášterní areál Psychiatrické léčebně v Havlíčkově brodě, která zde působila až do 1993 a v některých objektech až do roku 2007. Působení psychiatrické léčebny se neblaze na stavu objektu. Střechy konviktu a prelatury jsou velmi nekvalitně provedeny. V interiéru kláštera byla provedena řada necitlivých úprav, které se dodnes odstraňují. Klášterní zahrady a okolí bylo velmi necitlivě znetvořeny a zahradní úprava byla zničena. Omítky klášterního areálu nebyly udržovány a jsou v desolátním stavu.
V roce 1993 se mohli premonstráti vrátit a mohli započít opravy a úpravy kláštera do původního stavu. Některé prostory se podařilo za pomoci státu a soukromých dobrodinců uvést částečně do původního stavu. Ještě mnoho prostor čeká na opravy.
Klášter svým architektonickým dědictví, unikátní a jedineční dílo Santiniho, jistě patří mezi nejdůležitější skvosty regionu Vysočina. Obnovuje se také jeho duchovní a kulturní význam. Jsou zde pořádány kanonií premonstrátů víkendové cykly duchovní obnovy, bratři premonstráti otevírají klášter veřejnosti a pořádají pravidelné prohlídky kláštera s zasvěceným výkladem jeho historie, pořádají se zde pravidelné hudební a další kulturní pořady.
