Poklad víry máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle. Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle. A tak v nás pracuje smrt, ale ve vás život.

Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: ´Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil´, věříme i my, a proto také mluvíme Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před  něho.

Všecko se to přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě. (2 Kor 4,7-15)

Hrdinství svědků víry nám připomíná, že jedině z osobního poznání a hlubokého spojení s Kristem je možné čerpat duchovní sílu k plnému uskutečnění křesťanského povolání. Pouze Kristova láska činí apoštolské působení účinným, především v těžkých okamžicích zkoušek. Každý pokřtěný a každé společenství se má vyznačovat láskou ke Kristu a ke svým bratřím. Ve Skutcích apoštolů čteme, že „obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“. A Tertulián, spisovatel prvních staletí, píše, že pohané zůstávali ohromeni láskou, která pojila křesťany mezi sebou… Lásku ke Kristu posilujte modlitbou a nasloucháním jeho slovu; syťte se Kristem v eucharistii a s jeho milostí buďte tvůrci jednoty a pokoje v každém prostředí.                                                                                                       BENEDIKT XVI.

Člověk a Bůh

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ (Gn 1,26)

- Člověk je tedy Božím obrazem, je stvořený pro Boha. Bůh je jeho základní touhou a potřebou, jeho nadějí, cílem, a je zároveň vrcholem všeho stvořeného.

- Je stvořen zcela svobodně. Jako výsledek tvůrčího díla je proto do jisté míry omezený, pomíjející, nevznikl sám od sebe, a tím je dána jeho závislost na Tvůrci.

Bytí člověka vyjadřujeme pojmem osoba. Definice: Osoba je pro svou rozumovou přirozenost samostatnou bytostí. Člověk je tak schopen navázat vztah k Bohu, ke světu a k bližním. Má svobodnou vůli, může proto konat dobré i zlé. Přebírá za svůj život odpovědnost. Jsme stvořeni Bohem, abychom dávali přednost dobru – k tomu jsme neodvolatelně zavázáni. Vede nás k tomu naše svědomí. Protože Bůh je absolutním dobrem, jeho láska nás stále volá. Náš život probíhá, dostává pravý smysl a plnost tím, jak odpovídáme na Boží hlas, jak milujeme Boha a lidi.

Člověk je tvor společenský

Jako Boží obraz, jako osoba je ve svém bytí schopen sdělovat se druhým. To znamená odevzdat se a zároveň mít účast. Člověk předává to, co má určitou hodnotu, ale zároveň se potřebuje podílet na tom, co mu mohou poskytnout druzí. Jako takový je současně individuem a je přitom odkázán na své bližní, na společenství s druhými.

Nemohli bychom přemýšlet, mluvit, cítit, věřit a milovat bez svých bližních. Člověk potřebuje druhé „ty“, k němuž má vztah, aby našel sám sebe, aby se stal člověkem charakterním a aby byl osobností. Způsob života a skutky jedince mají také význam pro život a jednání druhých. Tak se vzájemně můžeme ovlivňovat v dobrém i zlém. To platí i v oblasti víry.

Být člověkem znamená setkávat se. Darovat a přijímat i v citové a duchovní oblasti. Mít účast na radosti a utrpení, na úkolech a osudech druhých. Opravdový rozvoj člověka spočívá pouze v otevření se druhému „ty“, a to v důvěře a lásce. Nedojde-li k tomuto otevření se, zůstává člověk uzavřen ve smrtelné osamělosti sám v sobě. Být člověkem znamená v podstatě moci milovat. Už řecký filozof Platón věděl, že největším štěstím člověka je moci milovat všechny lidi.

Zlo ve světě – jak se vůči němu zachovat

Gn 3,1-7 mluví o pokušení prvních lidí hadem jako symbolem zla; toto pokušení existuje v různých formách i dnes. Vysvětluje ho svoboda člověka, která dává možnost odmítnout Boha a podlehnout tak moci zla. Původ zla lze těžko vysvětlit, jde skutečně o mysterium iniquitatis, o tajemství nespravedlnosti (neklidu, zla). Zlo ovšem souvisí s naší svobodou. Jako takové se váže na osobu. Hřích je plodem lidské nerozumnosti a pošetilosti. A přesto ve světě existuje. Musíme s touto temnou mocí žít ve světě i ve svém srdci.

Zlo v člověku

Martin Heidegger napsal, že bytí člověka je už navždy narušené. Tak zůstává pod vlivem dědičného hříchu. Je jedno, jak se teologie pokouší dědičnému hříchu porozumět. Tento hřích je ranou, která provází bytí každého člověka. Způsobuje vůči Bohu určitou temnotu, a tím narušuje i vztah ke světu a k druhým lidem.

Naše bytí je rozpolceno. Máme konat dobro, ale neseme v sobě i možnosti zla. Naše vůle, naše city a náš rozum jsou zřídkakdy nesobecké a nezaměřené jen na nás. Sv. Pavel proto píše: „Nechápu, co dělám. Vždyť nekonám to, co chci, ale dělám to, co nenávidím… Ale pak už to nedělám já, nýbrž hřích, který ve mně sídlí.“ (Řím 7,15.17)

Jsme tedy rozděleni – máme možnost směřovat jen k sobě, nebo také k druhým. Sobectví postrádá lásku, chce vlastnit, touží po moci, je nedůtklivé. Všichni s ním musíme bojovat ve snaze překonat ho, ovládnout se. Neboť každý člověk chce být středem dění a snižuje druhé na pouhé satelity. Cítí se být druhými ohrožován, takže reaguje podle své povahy ustrašeně, je agresivní nebo druhé obviňuje. Nedopřeje druhému, aby byl tím, kým má být. Proto je vzájemná tolerance tak těžká. Nacházíme jen stěží svou pravou identitu, ale očekáváme, že nám druzí ji pomohou najít – ale jak to mohou udělat? Zde musíme uvažovat také o všech potlačených myšlenkách a silách podvědomí. Všechny úzkosti, deprese, zranění a urážky jsou k ničemu. Pokud je nekonfrontujeme se svým svědomím, s naším srdcem, nikdy se od nich neosvobodíme. Způsobují, že náš pohled je podezíravý a závistivý. Tím ovšem stále zůstáváme v zajetí zla.

Psychoanalýza nám ale názorně ukazuje, že při posuzování člověka musíme být velmi obezřetní. Proto nás i Ježíš varuje: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni…“ (Mt 7,1.2) Selhání a vina člověka nespočívá pouze v jeho osobní a volní sféře, ale i v jeho instinktech a pocitech. Na poškozeném nástroji nikdo dobrou skladbu nezahraje.

Často nám vadí i dobro konané druhými, jejich úspěchy, uznání… Hluboký původ zla je pohoršením pro dobro. Ježíš se na nás opět obrací s otázkou: „Je tvé oko zlé, že já jsem dobrý? – Blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší.“ Zlo si rádo nasazuje masku něčeho dobrého, krásného, přirozeného… Jak často lidé pochodují pod falešným praporem! Za všemi těmito úkazy stojí opět lidská samolibost. Apoštol Jan vidí situaci takto: „Když někdo tvrdí, že je bez hříchu, je lhář a není v něm pravda.“ Jestliže nevidíme svůj osobní život a druhé lidi v této hloubce a realitě, nikdy se doopravdy nepolepšíme. Augustinova zásada mít jedno srdce a jednu duši směrem k Bohu znamená stále usilovat o obrácení, jak nás vyzývá Ježíš Kristus. Toto obrácení způsobuje uzdravení nás hříšníků tím, že se snažíme následovat Krista.

                                   P. Alois Stöger O.Praem, býv. opat ve Wiltenu