Existuje jedno velké milující Srdce, které miluje stále a bez podmínek. Toto srdce Boha je podobné srdci lidskému, ale svou nepřerušovanou vydaností lásky nekonečně miluje.

Láska ovšem nemůže zůstat sama, potřebuje se směňovat, a proto toto velké Srdce bije rytmem vesmíru, galaxií, mléčných drah, hrou barev jara v padajících květech stromů i v polární září, zpěvem ptáků a tepem života buněk ve všem živém.

Vidím toto Srdce v universální transcedenci tak blízko člověku, ale tak vzdálené všemu tomu nesmyslnému hemžení lidských marností vzdálených od magnetického pole lásky, marností

v porušování řádu, který vyšel z harmonie dané z velké sounáležitosti Boha s tvorstvem.

Stvořitel s milujícím srdcem, odmítnutý adresátem lásky - člověkem, kterému je vše hodno zájmu, jen ne ten velký Milující.

Budou tu však vždy ti, kteří se směňují, ti, kteří pochopili tento svůj úkol i za ty, kteří jsou mimo obzor Boží lásky. Ti, kteří bolestně prožívají nevšímavost, nevděčnost a zatvrzelost členů lidského rodu a nemohou jinak než se směňovat, aby přijali dar ospravedlnění pro všechny.

Tajemství lásky Ježíše Krista, která se směňuje, aby vyrovnala dluh, aby došlo k rovnováze, aby láska Božího srdce nebyla zmarněna, je jim v tom příkladem.

A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. (Řím 5,16)                           

s. Klára