„Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i Mojžíš byl věrný v celém Božím domě.“ (Žid 3,1-2)

Ježíš je jediný pravý vyslanec Boží v plném slova smyslu. Posílá své učedníky jako ovce mezi vlky, bez peněz, bez zásob, bez obuvi a bez náhradního oděvu. Odcházejí ve dvojicích ohlašovat Boží království. V našich zemích tak šli sv. Cyril a Metoděj.

Církev má misijní poslání a tvoří ji lidé, kteří se považují každý svým způsobem za vyslance Ježíše Krista. Jsou to ti, kteří si nechtějí radostnou zvěst, evangelium, nechávat pro sebe.

„Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte: zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. (Mt 10,8)

Zakladatel našeho řádu sv.Norbert byl misionář a my se ho snažíme následovat. Šel bos s pověřením od papeže kázat, naplněn Duchem svatým, kterého přijal a plně se mu odevzdal v benediktinském klášteře Siegburgu, kde dokonal své obrácení započaté cestou do Vredenu.

Oheň Ducha svatého nenechává misionáře v klidu, ale způsobuje požehnaný neklid a touhu naplnit poslání – missio, které obdrželi od svého Pána, pro záchranu duší bloudících v temnotě.

Svět potřebuje tyto vyslance Boží, svobodné od vazeb na místo, majetek, lidi i své představy o životě, plně svobodné, aby mohli být pomazáni Duchem svatým pro jedinečné poslání v následování Ježíše Krista.

„Pamatujte na budoucí život a na věčnou blaženost! Co jsou všechny půvaby přítomného života? Utíkají nám jako voda, která odtéká, a jejich hodnota je nevalná. Co námahy stojí pachtit se za výhodami světem tak oceňovanými! Co úzkosti je udržet! Co lítosti, když jsme je pozbyli! A to by bylo prozřetelným cílem člověka?“(z primičního kázání sv.Norberta)

Svého misionářského poslání se také velmi dobře zhostila naše milá „misionářka bez lodi“, Madeleine Delbrélová, která napsala: „Jsou lidé, které si Bůh oddělí a vezme stranou.

Ale jsou druzí, které nechá uprostřed zástupů, které nestáhne ze světa. Jde o lidi, kteří vykonávají normální práci. Jsou to lidé, které potkáte na jakékoli ulici. Tito lidé milují branku, která se otvírá na ulici, zrovna tak jako jejich světu neviditelní bratři milují bránu, která se za nimi definitivně zavřela. My druzí, lidé ulice, jsme hluboce přesvědčeni, že tato ulice a tento svět, kam nás Bůh postavil, jsou pro nás místem našeho posvěcování. Pevně věříme, že nám k tomu nic podstatného nechybí. Neboť jestliže by chybělo, Bůh by nám to již dal.

A ještě dál jsou ti, kdo se zavázali sliby, že budou Boha milovat. Téměř všichni ´opustili svět´, ve světě už je nenajdeme. Bylo by třeba, aby svět jako ubohý motýl, přitahovaný jejich světlem, začal kolem nich poletovat: ale to se stává tak zřídka.

Jsme to my, kdo můžeme zpřítomňovat církev v této zemi. My můžeme posunout její hranice.

Jestliže církev na tolika místech chybí, jestliže je odloučená od toho, co hledá, je to proto, že ji zrazujeme.

My, kteří jsme církví, ji nepřinášíme tam, kam jdeme, a nejdeme tam, kam chce ona jít.

Být misionářem znamená přijmout věc církve za svou, aby v nás došla až do končin země.“

Alespoň část toho, co Madeleine napsala a věnovala sv. Terezii z Lisieux, patronce všech misionářů.

                                                                                                          s. Klára