Premonstrátský kněz a duchovní, bývalý mluvčí České biskupské konference a ředitel tiskového střediska, bývalý prezident České katolické charity. Jeho duchovní slovo je pravidelně vysíláno Českým rozhlasem. 

 

Umět se dívat a přemýšlet

Jsou lidé, kteří se umějí dívat. Jako jeden mudrc ve staré Číně, který dlouho pozoroval tekoucí vodu v řece, takže se jeho žáci zeptali, co tam vidí? On dlouho neodpovídal, neodvrátil svůj pohled od stále tekoucí vody, až nakonec řekl: Voda nás učí, jak máme žít. Všude, kam teče, přináší život a rozděluje se všem, kdo ji potřebují. Je dobrotivá a štědrá. Umí vyrovnat nerovnosti krajiny. Je spravedlivá. Aniž by zaváhala ve svém běhu, řítí se ze strmé stěny do hlubin. Je odvážná. Její povrch je hladký a vyrovnaný, ale dovede tvořit i skryté hlubiny. Je moudrá. Skály, které jí stojí v cestě, obejde. Je snášenlivá. Ale její síla je činná ve dne i v noci, aby odstranila překážku. Je vytrvalá. I když musí podstoupit mnoho oklik, nikdy neztrácí směr ke svému věčnému cíli, k moři. Je cílevědomá. A i když je často znečištěna, ustavičně se namáhá, aby byla opět čistá. Má sílu, aby se stále znovu obnovovala.

Čínský mudrc nás učí, že i samozřejmé věci, které denně potkáváme, mají svou skrytou tvář, která nám ovšem většinou uniká. I když jsou třeba malé, přesto se mohou pro nás stát svou analogií jakýmisi posly věčnosti. Jsou pak tedy něčím víc, než co na první pohled znamenají. Jsou jako kapka vody, ve které se zrcadlí celé nebe, a mohou být pro vnímavého pozorovatele znamením, které ukazuje někam výš, nad sebe. Vždyť i Ježíš uváděl ve svých promluvách příklady z denního života, když mluvil o vinici a připodobnil práci na ní k Božímu království, nebo o neplodném fíkovníku, o penízi daně s jeho nápisem a obrazem císaře, nebo o kráse polní lilie, o užitečnosti hořčičného semene, které připodobnil k víře v Hospodina, a také o kvasu, kterému se má podobat naše křesťanství. Jde vesměs o denní a samozřejmé  zkušenosti, které ve své přirozenosti ukazují směrem vzhůru, k nadpřirozenu.

Jde tedy o to umět se dívat a přemýšlet. Paní Helena z naší ulice, umělecká fotografka, uspořádala výstavu svých prací pod názvem Hra královská.  Výstava je monotématická a několik desítek poměrně  velkých snímků ukazuje šachisty ponořené do usilovného logického přemýšlení. V jejich tvářích čtete ono nezbytné napětí, jen málokdo z nich působí uvolněně a pozoruje své okolí; většinou se jejich zrak plně soustřeďuje na bitevní pole o 64 černobílých čtvercích, tak jsou celou bytostí ponořeni do královské hry s její mnohatisíciletou tradicí. Hráči představují všechny generace: od dětí sotva školou povinných až po velebného kmeta a 90tiletou stařenku v klobouku, skloněnou nad šachovnicí, která se z lásky ke hře přestěhovala do města, aby mohla docházet do šachového kroužku. 

Autorka Helena Suková vystavuje i záběry z mezinárodních turnajů pořádaných u nás i v cizině s jejich protagonisty zvučných jmen, jako je např. usměvavý velmistr Tal, přísně se tvářící Spasskij a jiní. Jde v podstatě o psychologické studie jednotlivých aktérů, nevšedně pojaté a pečlivě vybrané, které prozrazují nejen ono příslovečné napětí, ale i něco z jejich lidského charakteru, zvyků a zájmů. Zajímavé jsou záběry simultánních her,  kde proti několika desítkám hráčů nastupuje jediný přeborník, který hraje dokonce zpaměti. Jinde zase vidíte zvídavé oči dětí, které buď samy hrají nebo jen pobaveně pozorují hru kamarádů. 

Svět pro sebe, řeknete si, ale vystavené a vkusně zarámované černobílé záběry jsou něčím víc, když nám uměleckou formou přibližují člověka při jedné činnosti, která není jen pouhou zábavou. Učí nás pozorně se dívat kolem sebe otevřenými očima, objevovat často skrytou krásu věcí i lidí a uprostřed zdánlivě obyčejného dění hledat a nacházet jeho hlubší smysl. Rainer Maria Rilke napsal: Když se ti tvůj všední den zdá chudý, neobviňuj jej; obviňuj sebe, že nejsi dost silný, abys přivolal jeho bohatství. Básník nám chce připomenout, abychom se nedali strhnout postmoderním chvatem a spěchem, který na nás číhá ze všech stran a jehož snadnou obětí se můžeme stát. Svým citlivým okem na to upozorňuje i paní Helena záběry ze světa šachu. 

Nikdy se nám sice nepodaří udělat ze všedního dne den sváteční, ale i on pro nás může být prostorem víry a naděje, tedy místem tajemného setkání s tichým tajemstvím, které nazýváme Bůh, tvůrce vší krásy, účelnosti a smyslu. Takové setkání nám přináší dar vnitřní svobody. Jak napsal Karl Rahner, nedosahujeme ho velkými slovy nebo pouhým uplatňováním sebe, ale činem, který nás vytrhuje ze sobectví, starostí o druhé lidi, při které zapomínáme na sebe, a trpělivostí, která nás činí tichými a moudrými. Kdo se svou pozornou vírou podílí na věčnosti, kterou nese sám v sobě, ten náhle pozoruje, že i malé věci v sobě skrývají nevýslovnou hloubku a   přes svou zdánlivou všednost k nám mluví svým pravým významem.  

Ukáží nám cestu k Tvůrci nebe i země, jak na něj ukazuje autor 24. žalmu: Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají.

P.Michael OPraem.

 

  Vliv nadpřirozena v životě

V nastalém čase  dovolených nás obvykle napadne myšlenka, jak ten čas letí. Jsme zase o rok starší, a tak to jde pořád dokola. Francouzský filozof Gabriel Marcel je přesvědčen, že moderní člověk neumí žít. Něco podstatného mu uniká, protože mu chybí pocit bytí. Ztratil vědomí, že toto darované bytí s jeho duchovní složkou vůbec má, a tak se stal otrokem stálých činností. Můžeme to nazvat shlukem funkcí, které jsou nepřetržitou náplní jeho dní. Jde především o zaměstnání, které klade stále větší nároky; a i volný čas, tedy zábava a odpočinek, mají svůj nepřetržitý rytmus, takže nejde o vytržení z denního kolotoče v pravém slova smyslu. Občan vykonává funkci výrobce, spotřebitele a člena určitého kolektivu, ve kterém se stále něco děje, co vyžaduje jeho pozornost, a tak to chodí nejen v pracovní dny, ale i o víkendu. 

Gabriel Marcel se ptá, čím asi může být život nebo vnitřní realita třeba takového zaměstnance pařížského metra, tedy člověka, který otvírá dveře nebo kontroluje jízdenky. Zřejmě všechno v něm i mimo něj přispívá k tomu, aby se ztotožnil se svým funkcemi, nejen s činností zaměstnance, odboráře nebo voliče, ale i se vším ostatním, co naplňuje jeho dny. Jeho časový rozvrh je přeplněný povinnostmi, dojmy a vnějšími vlivy, takže na uvědomení si vlastní existence a jejího smyslu nemá ani pomyšlení. Tolik a tolik hodin věnovaných různému fungování. I spánek je potřebou, s níž je nutno se nějak vyrovnat, aby člověk stačil se silami na ostatní neodkladné činnosti. Stejně je tomu s volným časem a s odpočinkem. Život tak běží v předem daných parametrech, a člověk tomuto časovému diktátu slouží. Čas od času je posílán na pravidelnou prohlídku u lékaře jako hodinky, které se zastavily. Vždyť i stroje na běžícím pásu se musejí občas opravit, namazat a vyčistit. Zdravotní prohlídka tu představuje jakési kontrolní zařízení a opravářskou dílnu. A smrt se z tohoto funkčního hlediska pak jeví jako náhlé vyřazení z provozu, jako pád mezi nepoužitelné věci, jako čirý úpadek.

Člověk se tedy ztotožnil se svými činnostmi, a když má přece jen volno, dostavuje se pocit duševní prázdnoty, jak to můžeme pozorovat na lidech při nedělních procházkách. To vede k pocitu určité beznaděje, která je způsobena tím, že svět je na jedné straně doslova přecpaný nejrůznějšími problémy, a na druhé straně ze všech svých sil vytěsňuje místo pro tajemství transcendence, tedy pro přítomného Boha. 

V hymnu k Duchu svatému prosíme: Smyj z nás hříchy, stopy vin, dej svou svěžest žíznivým, vyhoj z bolestí a ran. Zchladlým srdcím olej dej, z lhostejnosti pomáhej, odveď ze scestí a chraň. Tato prosba vyjadřuje naši základní potřebu žít nejen pro tento svět a jeho přečetné povinnosti, ale nepustit ze zřetele i stálou Boží přítomnost, která nás provází, těší a posiluje. Jde o přítomnost této transcendence nejen v dobách mimořádných a v čase nouzových situací. Tento Duch vstupuje stále do našeho světa, ať se nacházíme kdekoliv a ať děláme cokoliv, a je nanejvýš potřebné vzít ho na vědomí i mimo chvíle ztišení, modlitby a meditace. Prostupuje celou skutečnost našeho života s jeho radostmi, bolestmi i s jeho závěrem, tedy se smrtí. Provází nás jako tichý Průvodce, kterého bohužel pro samou činnost nebereme dostatečně na vědomí. 

Apoštol Pavel prohlásil na aténském vrchu zvaném Areopag: Vždyť Bůh od nikoho z nás není daleko. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme. (Sk 17,27n) Jde tedy o důsledné domyšlení tohoto Božího vztahu k nám zvláště v období pochybností a stresových situací, abychom obdrželi dar nadpřirozeného pokoje a byli tak skryti v Bohu, ať jsou okolnosti kolem nás jakékoliv. Tedy všude tam, kde si uchováme tento přístup k daru vnitřního pokoje srdce, pociťujeme účinky Božího Ducha. Abychom tuto posilu prožívali i ve všedních dnech, je třeba cvičit naši vnitřní pozornost. Boží působení není sice závislé na naší citlivosti, ale velmi záleží na naší otevřenosti pramenící z živé víry, a proto je soustředěná pozornost důležitá. Zůstává ovšem otázkou, zda vůbec s Božím působením v životě a ve všedním dnu zvlášť počítáme, zda mu vyhradíme dostatek místa nebo zda se zabýváme výhradně věcmi souvisejícími s naší vnější činností a s mnoha funkcemi. 

Jde tedy také o aktivovanou víru, zda dáme Bohu možnost k uplatnění jeho všudypřítomné síly. Ta proniká do naší všednosti, kdykoli se tomuto nadpřirozenému vlivu s důvěrou otevřeme. Nemáme tedy vůbec zapotřebí vytvářet nějaký zvláštní náboženský prostor nebo svět, protože k setkání s živým Bohem dochází nebo může dojít, jak jsme si už ostatně řekli, v normálních chvílích naší životní pouti. Proto je stále aktuální žalmistova prosba: Ať se zaradují všichni, kdo se utíkají k tobě, Bože; věčně budou plesat, když je budeš chránit, jásotem tě budou oslavovat ti, kdo milují tvé jméno.

- ČRo Regina + Region 18.7.2010

- mf -

Aktuálnost sv. Benedikta

Arcibiskup Dominik mluvil ve svém velehradském kázání o daru svobody, aby se mimo jiné zeptal, jak s tímto darem zacházíme. Nemusíme se zdržovat podrobnostmi, všichni víme, jak je znovunabytá možnost svobodného života využívána a do jaké míry dokážeme naplňovat etické ideály moderní demokracie. Patriarcha západu sv. Benedikt nežil také v zajištěných a pokojných poměrech. Když přišel do Říma studovat filozofii, byl jako venkovan doslova očarován krásou stavebních památek s četnými paláci, bazilikami a sochami, ale také zklamán společenskými poměry. V Koloseu se pořádaly závody na vozech, po ulicích kráčeli skvostně odění konzulové a vláda i lid se řídily heslem „chléb a hry“. Záliby spolužáků, kteří s ním studovali a kteří se vyžívali v zábavách a požitcích, v něm vzbuzovaly odpor. Ačkoliv byly tehdy doby velmi neklidné, město žilo zábavami a i mládeži poskytovalo hodně rozptýlení. Benedikt viděl, jak mnozí z jeho kamarádů se stávají obětí nevázaných her a jak snadno podléhají lákadlům velkoměsta. Ani pokud šlo o duchovní růst nebyl Benedikt spokojen. Co viděl a slyšel za studijního pobytu v Římě v církevních kruzích, nebylo příliš povzbuzující. Vedoucí představitelé byli ve svých názorech rozděleni, a místo evangelia dávali přednost dohadování, kdo převezme ten který církevní úřad.

A tak se mladý student, plný ideálů, v častých modlitbách ptal, co by mohl pro zlepšení náboženských poměrů udělat a jak upevnit víru u prostých věřících i u kněží. Nedokončil proto svá studia,  odchází z Říma a usazuje se jako poustevník v krajině blízko Subiaka. Čas trávil modlitbou, četbou Písma a tělesnou prací. Zakrátko ho pozvalo pár mnichů, aby je vedl jako představený, ale když viděl jejich nedbalost v duchovních věcech a zálibám v lovu a nočních toulkách, vrátil se do své jeskyně. Zakrátko se k němu přidalo několik bratří, s nimiž se vydal hledat vhodné místo pro reformní klášter. Došli k masivu Cassino, který vévodil rozsáhlému údolí. Místo bylo donedávna pohanským obětištěm, kde se uctíval bůh Apollo, a  přilehlý háj patřil bohyni krásy a lásky Venuši. Benedikt, který miloval výšiny, vystoupil s bratry na vrcholek hory, kde na něho čekaly staré duby a háje se zbytky pohanských kultů; pozoroval zalesněné vrchy na obzoru a pásmo pohoří a při pohledu na ně se rozhodl, že zde postaví klášter. Ze zdí Apollonova chrámu bratři vybudovali oratoř ke cti sv. Martina, mnicha a pozdějšího biskupa v Tours, vypálili Venušin posvátný háj a založili tam sad.

Protože náplní jeho života byla především modlitba žalmů a rozjímání Písma, vycházel v promluvách k bratřím z evangelních podobenství. Připomeňme si, jak je napomínal např. takto: V lese, který je plný trnitého křoví a houští, se nedá chodit naboso. Chceš-li někam dojít, musíš mít přinejmenším aspoň pár sandálů. Stejně tak i ten, kdo se chce vyhnout světskému pokušení, se musí ozbrojit slovem evangelia, jinak se nehne z místa. I po staletích nám tato jeho slova připomínají, abychom se posilovali inspirovanými texty, které jsou plné života a síly, jak to ostatně i v dobách méně složitých dělali naši předkové. Benediktův život a jeho působení jsou opředeny množstvím legendárních vyprávění, ve kterých mu pomáhala jeho bezhraničná víra v Boží pomoc. V jednom kázání uvedl: Listí na podzim poletuje ve větru, aniž by si samo mohlo zvolit dráhu a směr. Tak i křesťan, který se dá vést Duchem svatým, mu musí dovolit, aby On zvolil cestu, která bude pro věřícího tou jedině správnou. Neboť tento zakladatel západního mnišství a patron Evropy si byl vědom, jaké množství nejrůznějších překážek mu pomohl překonat Duch, který vane, kde chce. Sám si svou životní cestu a její cíl nevymyslel, ale přijímal ve vší pokoře a soustředěnosti pokyn shůry. V tom bylo tajemství jeho duchovní velikosti.

Uveďme si ještě jednu jeho myšlenku, která zazněla v kázání bratřím. Je o zloději, který vstoupí v noci do domu, a tak prohlíží jeden předmět za druhým, dokud nenarazí na zásuvku se šperky. Tak i člověk, pokračoval Benedikt, který hledá Boha, se nenechá ničím pozdržet, dokud nenajde onu drahocennou perlu jeho přítomnosti. Slyšíme v jeho slovech ozvěnu známého Ježíšova podobenství o hledání toho, co má skutečnou cenu a co je potřebné pro život. Není toto rozlišování a výběr toho pravdivého a podstatného důležité i pro naše 21. století, které je přeplněno nabídkami všeho druhu, snadno dostupnými a většinou i lákavými? Obsáhlá Benediktova řehole není určena jen pro povolané, ale poskytuje mnohé moudré rady i širokým vrstvám těch, kdo žijí ve světě.

Nakonec jsem si nechal tento výrok muže, který žil v 6. století na Monte Cassinu: Kámen může zůstat na mořském dně dva tisíce let a voda jím nepronikne. Hlína se naproti tomu rozpadne i po trošce vlhka. Tak i srdce, které se otevře Bohu, je prostoupeno jeho láskou; ale srdce zatvrzelé zůstane navždy neproniknutelné a nikdy je Boží láska nenaplní.

P. Michael OPraem.

 

O předávání naděje

Jak kdysi upozornil apoštol Pavel, žijeme ve zlých dobách, a také to jak náleží zdůvodnil. Jeho výrok můžeme doplnit zjištěním, že žijeme v době naplněné hlukem a hřmotem všeho druhu: doma, na ulici, v samoobsluze. Není to ostatně nic nového: už před sto lety si na to stěžoval spisovatel Ernest Hello, když napsal: Naše století je v pravém slova smyslu stoletím mluvení. Ať už je dobré nebo špatné, toto mluvení naplňuje téměř každý kout země. Jedna věc, která nás charakterizuje, je tedy velkovýroba hluku. Neboť nic není tak hlučného jako moderní člověk: nenávidí ticho a proto miluje hluk, a proto ho vytváří všude, kam přijde. A hlavně si přeje, aby i druzí ho dělali kolem něho. Hluk je jeho vášní a jeho životem. A spisovatel uzavírá: Naše století mluví, pláče a hlavně křičí. Nenávidí tajnou zpověď, proto každou chvíli vykřikuje do světa zpověď veřejnou. Tolik citát.

Jak se tomu náporu zvuků a hlasů bránit? Víme přece, že pro zachování vnitřní rovnováhy, pro vlastní zklidnění a prohloubení duchovního života je užitečné pobýt chvíli tam, kde je ticho a kde i my máme příležitost k vnitřnímu ztišení. Ono to úzce souvisí s naší lidskou zralostí, tedy se schopností být sami sebou, jako věřící uvolnit v sobě místo Božímu obrazu a pohlédnout do vlastního nitra. Už Georges Bernanos varoval, abychom se nestali otroky obrovského mechanismu, který vymyslela a uvedla v chod současná společnost. Místo aby mu člověk vládl, je jím vlečen a ohlušován, a ve všeobecném hluku a shonu se odcizuje čím dál tím víc sám sobě a tím i své duši. Moderní společnost nenechává člověka ani chvilku o samotě, aby měl čas na přemýšlení a na ohlédnutí kolem sebe, a aby změřil vzdálenost od člověka k člověku a od země k nebi. Neboť náš život je jen chvilka času darovaná naší svobodě, abychom se naučili opravdově žít s druhými a milovat je, a připravili se tak na konečné setkání s věčnou Láskou.

Na pomoc nám přichází inspirovaný text Písma. Apoštol Pavel v listu Efezkým nás povzbuzuje, abychom žili způsobem hodným toho povolání, které jsme dostali: máme být všestranně pokorní, mírní a trpěliví; máme se snášet navzájem v lásce a horlivě se snažit zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje. Pavel tedy vyzvedává ve vzájemném styku pokoru, která umožní život v pokojném společenství a tedy v jednotě lásky a vzájemné pomoci. Současná psychologie nám potvrdí, že naše osobitost se nedotváří v osamocenosti našeho soukromí, ale v rámci a pod vlivem už apoštolem Pavlem doporučovaného sociálního prostředí, které se řídí a žije podle zásad evangelia. Podmínkou vnitřního růstu není tedy izolace, ale setkání. 

Takovým vhodným místem, kde najdeme podobně smýšlející bratry a sestry, může být sebekratší pobyt v některém klášteře nebo v podobném duchovním zátiší. Ale můžeme si zajet např. do Českomoravské Fatimy v Koclířově u Svitav založené před 15 lety. Uprostřed protáhlé vsi tam najdeme kostel sv. Jakuba a Filomeny se hřbitovem, kde stála až do roku 1773 dokonce poustevna s jejím mlčenlivým obyvatelem. Na protějším svahu návštěvníky pohostinně přijímá areál duchovního střediska s rozsáhlou zahradou a bohatým programem duchovních cvičení a víkendových obnov, rekreačních pobytů, seminářů a mariánských sobot, jak je připravuje místní děkan Otec Pavel a pastorační asistentka paní ing. Hana. Přijíždějí sem doslova zástupy věřících, aby vytvářeli  živé společenství, které se umí nejen ztišit, ale i zamyslet nad Božím slovem, které se společně modlí, slaví liturgii a pomáhá hledat odpověď na často složité životní otázky. 

Pro naši současnou duchovní situaci je charakteristické, že do těchto míst, ale i jinam přijíždějí stále častěji zkušení exercitátoři z Indie, Malty a odjinud, aby nám předávali své zkušenosti, jak si i v našem misijním území uchovat a prohloubit víru. Je to součást nové evangelizace, o které jsme slyšeli na velehradském sněmu katolické církve a která nutně spočívá na věřících křesťanech. Máme být připraveni, jak o tom čteme v listu apoštola Petra, ozřejmit každému důvody a zdroje naší naděje a radosti. Neboť to jsou hodnoty, které lidé kolem nás nejvíce potřebují. Máme ve společnosti vytvářet jakousi tvůrčí menšinu, která není početně nijak velká, ale která se vzájemně posiluje Duchem sv., který slíbil svým věrným Ježíš Kristus. Kardinál Ratzinger krátce před svým zvolením římským biskupem řekl, že dnešní člověk je manipulovatelný trhem, médii i módou. Proto bylo náboženství spolu s morálkou odsunuto do soukromé sféry. Tolik citát. Aby se situace zlepšila a abychom pomohli i druhým nacházet pravou radost a naději, k tomu potřebujeme vzájemné povzbuzení ve společenství víry a vzájemné lásky.

P. Michael OPraem.

 

O křesťanské naději

Při nedávné besedě v rámci duchovní obnovy se většina účastníků shodla, že by bylo třeba se víc a častěji věnovat problému naděje. Diskutující poukazovali na přítomnou situaci, která  zvláště citlivé povahy deprimuje a bere jim chuť k životu. A křesťanství přece kromě víry a lásky vyzvedává jako božskou ctnost také naději. Tady je vhodné na potvrzení ocitovat výrok teologa Lacordaira, který zní: Pravá víra není nikdy sama. Má rodnou sestru, která ji nikdy neopouští. Tou sestrou je naděje. K tomu můžeme připojit zkušenost starozákonního autora 119. žalmu, který si povzdechl: Do prachu je přitisknuta moje duše, zachovej mi život podle tvého slova. Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat. Tento věřící Izraelita, který žil před mnoha staletími, prosil Boha o pomoc, protože ho – podobně jako naše současníky – tísnily okolnosti jeho života. Jde tedy o problém prastarý, který zřejmě pronásleduje lidstvo od počátku.

V nedávno vyšlé knize Hovory s Kafkou od Gustava Janoucha je řada skutečných nebo fiktivních výroků tohoto autora Procesu a Zámku, které mohou svým způsobem svědčit o složitosti lidského života a o nadějných možnostech, jež máme k dispozici. Snad je vhodné předeslat, že světoznámý spisovatel Franz Kafka citlivě pozoroval skutečnosti kolem sebe a hledal pravou tvář života a komplikovaného okolního světa. Měl pocit, že se mezi nás a pravou realitu vsunula jakási předstíraná skutečnost, která se bojí pravdy a ukolébává se falešnými představami. Člověk kolem sebe vystavěl duševní mříž, kterou si nosí sebou. V textu čteme: Pěkně schovaní ve stádu kráčíme ulicemi měst do práce a za zábavou. Je to přesně nalinkovaný život jako v kanceláři. Neexistují v něm zázraky, nýbrž jen návody k použití, formuláře a předpisy. Člověk se bojí svobody a odpovědnosti. Proto se raději dusí za mříží, kterou si sám vyrobil. Takto se autorovi jevil svět před 90 lety. Pokud nás napadne, že to odpovídá dnešku, asi nepůjde o pouhou shodu náhod.

 Autor Hovorů s Kafkou mu vkládá do úst vzpomínku na Hospodina, čili na víru spisovatelových předků, když uvádí tento citát: Bůh, život a pravda – to jsou jen různé názvy pro jednu skutečnost, kterou prožíváme, i když jí dáváme různá jména; ale ona proudí našimi žilami, nervy a smysly. Je v nás. Snad právě proto je pro nás neproniknutelná. To, co opravdu můžeme pochopit, je tajemství a temnota. V ní sídlí Bůh skrytý ve tmě. A i když k němu člověk nemůže proniknout, útočí aspoň na tmu, jež obklopuje Božství. 

To, co zmíněná kniha nazývá tajemnou temnotou, popisuje novozákonní víra mnohem jasněji, když je s apoštolem Pavlem (1 Kor 2,9) přesvědčena, že co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují. Neboť, jak Pavel píše dál, my jsme nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha. Tak můžeme poznat, co všechno nám Bůh dal darem. O tom také mluvíme – ne ovšem slovy, kterým učí lidská moudrost, ale tak, jak tomu učí Duch. Mezi dary Boží, o kterých tak vzletně píše hlasatel radostné zvěsti věřícím do Korintu, patří také nehmotná, ale živá a stále přítomná opora, perspektiva plná naděje, že jako poutníci na této zemi nejsme osamoceni, ale že se můžeme těšit ze stálé ochrany všudypřítomné Boží dlaně. V ní je zapsáno jméno každého z nás, jak nás ujišťuje už Starý zákon, a tím je naznačena naše příslušnost mezi ty, kteří se nemusejí bát stínů, které je stále obklopují. 

Jako lék proti všem pochybnostem se přímo nabízí výrok radostné světice Terezie z Lisieux: I kdyby na mém svědomí ležela tíha všech hříchů, které se mohou vyskytnout, přesto bych se s pokorným srdcem vrhla do rukou mého Spasitele. Vím, že on miluje i ztraceného syna. Vím, že by všechny obvinění okamžitě zmizela jako vodní kapka vhozená do ohně. Ježíš by pak řekl andělům: vraťte jí prsten, který je znamením lásky, a radujme se! Slova této sestry karmelitky si promítněme do našich vlastních obtíží a případných pochybností, kdy nejde jen o nějakou vinu, ale o způsob, jak odolat složitostem života a neutonout v nich. Uvádějí nás na cestu pravé naděje a důvěry v nekonečnost Božího milosrdenství, které dobře zná všechny naše slabosti, ale jeho láska je silnější než jeho spravedlnost. Nemáme se tedy čeho bát, je namístě jen důvěřovat.

Rybář Petr, pozdější první z apoštolů, ve svém 1. listu povzbuzuje své čtenáře  poukazem na dobrodiní, která jim zprostředkuje víra, a píše: Mějte proto ochotnou mysl, na věci se dívejte střízlivě a celou svou naději upněte k tomu Božímu daru, kterého se vám dostane, až se zjeví Ježíš Kristus. (1 Petr 1,13) Oním Božím darem, který má tento první biskup města Říma na mysli, je i stálá Kristova přítomnost v jeho slovech, svátostech církve, ve společenství věřících a ve stálém působení Ducha sv. 

P. Michael OPraem.

 

  Varujme se pověr! 

Loni zesnulý polský filozof Leszek Kolakowski v jednom svém televizním vystoupení řekl, že málokdo se dobrovolně přizná k tomu, že je pověrčivý, i když prostředí, ve kterém žijeme, je bohaté na pověrečné symboly, názory a gesta. Jako důkaz cituje anekdotu o jednom z největších fyziků 20. století Nielsu Bohrovi, který měl nade dveřmi své pracovny přibitou podkovu, a když se ho jeho známý ptal, co to má znamenat, řekl: „Prý to přináší štěstí.“ Jeho známý mu namítl, že jako fyzik nemůže přece takovým pověrám věřit. „Samozřejmě že já tomu nevěřím,“ bránil se Bohr, „ale prý to přináší štěstí i těm, kteří tomu nevěří.“ Tolik anekdota. Církev mnohokrát pranýřovala různé pověry nebo také to, co za pověru pokládala, pokračuje ve své úvaze filozof Kolakowski. V prvé řadě to byla astrologie, protože ta se snažila vzbudit víru, že jak naše lidské osudy, tak i velké historické události závisejí na slepých silách hvězd, zdánlivě náhodných, ve skutečnosti však účelově působících. V nedávné době církev jako pověru odsoudila i spiritistické seance a veškeré pokusy o komunikaci s duchy zemřelých, a všechny věštecké praktiky.

Katechismus definuje pověru jako úchylku náboženského cítění a úkonů, které člověku ukládá. Odvolává se přitom na varovné „běda“ slepým vůdcům, především farizeům (Mt 23,16nn). Ježíš jim vytýká, že v souvislosti s přísahou dávají přednost chrámovému zlatu před chrámem a obětním darům před oltářem: odmítá uctívání model, kterými jsou stříbro a zlato, tedy dílo lidských rukou, a vyzvedává důležitost úcty Bohu, který dává život a zasahuje do dějin.  Víra a křesťanská morálka nám s dostatečnou jasností určují, co je a co není pověra. Ale pro současné racionalisty, kteří neuznávají nadpřirozeno, je pověrou všechno, co nějak souvisí s náboženskou vírou: tedy nejen víra v jednoho Boha, ale i víra ve věčný život, v účinnost svátostí, v zázraky, ve starozákonní proroctví nebo v božství Ježíše Krista. Žádnou z těchto věcí nemůžeme ověřit metodami, které platí v oblasti vědeckého výzkumu. 

Ovšem ani věda není ušetřena omylů a slepých cest. Dlouho považovala např. akupunkturu za pověru, a přestože jsou její metody víceméně tajemné, dokázala už vyléčit mnohé nemoci. Dlouho se tuberkulóza léčila kalciem, až se později ukázalo, že jako terapie je naprosto neúčinná. A takových příkladů zná historie vědeckého poznávání celou řadu. Neboť existují pádné důkazy pro to, že kromě přirozených sil, o kterých věda ví a které se dají aspoň částečně ovládat, se vyskytují zvláštní jevy a schopnosti, mezi které patří telepatie, předpovídání a jiné, které někteří lidé buď trvale nebo občas používají. Racionalista řekne, že jde o shodu náhod, a ani sebevětší množství takových případů ho nepřesvědčí. 

Stařičký Ottův slovník naučný popisuje pověru jako pochybenou víru, která v rozporu se zdravým rozumem přikládá věcem a jevům mylný výklad, jakoby šlo o projevy nadpřirozených sil. Tím se pověra liší od náboženství, které vychází z nadpřirozených zákonů a chce člověka s jejich pomocí zušlechtit, když mu staví před oči konkrétní ideál a neměnná pravidla. Slovník svou poměrně dlouhou pasáž uzavírá touto moudrou větou: Jako prchají noční mátohy a strašidla před denním světlem, tak mizí pověry tam, kde vládne osvěta. 

Na to můžeme navázat, abychom si uvědomili, že nad pověrami všeho druhu nelze jen tak mávnout rukou: ony zůstávají trvalým pokušením víry. Spočívají v mylném výkladu denních událostí a věcí a ve zbožšťování toho, co není Bůh. Jestliže Ježíš v Horské řeči říká, že nemůžeme sloužit Bohu i mamonu, pak si do slova „mamon“ můžeme dosadit všechno falešné, co odporuje zjevených pravdám i zdravému rozumu. Katechismus varuje, abychom nepřikládali účinnost ani pouze hmotné stránce modliteb nebo svátostných znamení bez ohledu na vnitřní postoj uvědomělé víry, který rozhoduje o naší skutečné víře v Boha.

O kvalitě lidského života rozhoduje, do jaké míry v něm převažuje harmonie vztahu k tomu, který je cestou, pravdou a životem, nad nejrůznějšími pokušeními, ať jde o horoskopy, hádání z ruky nebo praktiky bílé nebo černé magie. Pátá kniha Mojžíšova (Dt 6,5) říká jasně: Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. Toto první přikázání Desatera, dovedené do důsledků, nás zachraňuje nad pověrečnou roztříštěností, a  jeho jednoduchost podstatně ovlivňuje myšlení i jednání. Už starověký myslitel Origenes varoval před každým, kdo „svůj nezničitelný pojem Boha vztahoval spíše na cokoliv jiného než na Boha“. Katechismus to vyjadřuje krátce, když uvádí, že pověra je odchylka úcty, kterou vzdáváme pravému Bohu. Jejím největším výrazem je modloslužba a různé formy věštění nebo magie. Opakem víry je pověra, podobně jako opakem vědy je pavěda. Opravdová víra a opravdová věda se vzájemně doplňují, neboť představují dva úhly pohledu na skutečnosti, které nás obklopují, a tím nás chrání před omyly všeho druhu.

P. Michael OPraem.

 

Rok kněží i věřících 

Rok kněží vyhlášený katolickou církví pomalu končí, a tak je vhodné připomenout si některé podněty s tím spojené, abychom se pokusili vztáhnout aspoň některé z nich na široký okruh všech věřících. Neboť už Ježíšovo proměnění vody ve víno, jak o něm čteme v 2. kapitole Janova evangelia, se týká celé církevní obce, která je povolána dát se proměnit a prohloubit podle zásad evangelia. Zopakujme si: správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno, a pochválil ženicha, že zachoval dobré víno až do konce. Když tuto událost dáme do souvislosti se svátostným a všeobecným kněžstvím všech věřících, jak je popsal 2. vatikánský koncil, vidíme, jak je navýsost aktuální Mariina výzva Cokoli vám Ježíš řekne, učiňte! Nejde  jen o to, abychom bez váhání naplnili prázdné džbány našeho života vodou pozorného naslouchání Ježíši Kristu. Máme si zároveň uvědomit, že on potřebuje pouze vodu naší dobré vůle a odhodlané víry, aby je mohl proměnit ve víno následování jeho příkladu. Neboť onen zmíněný zázrak proměny vykoná on sám. Není sice snadné tváří v tvář všeobecné sekularisaci a zpochybnění Boží existence uvěřit, že je něco takového vůbec možné, ale nenechme se mýlit: už od časů mladé církve dochází k radikální proměně některých našich bratří a sester, a Jan Maria Vianney z nepatrné vesničky Arsu je jedním z nich. 

Ale vždyť i starozákonní vyprávění nám připomíná příběh Izaiášův, který zaslechl po smrti krále Uzijáše výzvu k hlásání Hospodinova slova. Nejprve se pod tíhou této výzvy zhroutil, když si uvědomil svou nehodnost, a pak na osudovou otázku Kdo nám půjde? odhodlaně odpovídá Zde jsem, mě pošli! Tady je namístě si uvědomit, že podobné volání se netýká jen pastýřů, řeholníků a řeholnic, ale vztahuje se na všechny věřící, neboť i oni jsou osobně voláni Pánem žní a dostávají od něho určitý úkol pro církevní společenství i pro okolní svět. Řehoř Veliký to připomíná v kázání, ve kterém se odvolává na podobenství o vinici: Zkoumejte svůj způsob života a pátrejte, zda už jste dělníky Páně. Každý z vás ať rozváží, co činí, a ať uváží, zda pracuje na vinici Páně. Tím je řečeno, že v každé lidské činnosti se má organicky spojit víra se životem, a bylo by proto chybné oddělovat přijetí evangelia v jeho plnosti a kráse od konkrétní činnosti ve světském povolání. Oboje spolu neodlučně souvisí a prohloubení v jednom podmiňuje i úspěch v druhém.

Když se vrátíme k podobenství evangelia: Když hospodář vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: Co tu stojíte celý den nečinně? Odpověděli mu: Nikdo nás nenajal. On jim tedy řekl: Jděte i vy na mou vinici!  Práce na vinici je tedy tolik, že v ní není místo pro nečinnost, jen pro přihlížení. Ježíš si přeje, aby všichni jeho učedníci byli solí země a světlem světa, neboť i dnešní člověk, je-li aspoň trochu upřímný, hledá základní náboženské pravdy, které by byly odpovědí na základní otázky jeho existence. Biskup Augustin vystihl tuto potřebu známým výrokem Pro sebe jsi nás stvořil, Pane. A nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě. Jak zjistili sociologové, i dnešní svět se stále více otvírá duchovnímu chápání života a obnovenému smyslu pro dříve zasuté podněty, které přináší Boží zjevení. 

Řehoř Veliký porovnává různou hodinu povolání ve vztahu k různému lidskému věku: Různá hodina se může vztáhnout na různý věk člověka. Podle toho může ráno představovat dětství. Devátou hodinu můžeme chápat jako rané mládí, kdy slunce stoupá po obloze. Poledne je mladý věk: slunce stojí uprostřed oblohy a v člověku roste plnost síly. Věk dospělosti představuje třetí hodinu odpolední, kdy slunce sestupuje k obzoru. Pátá hodina, to je věk, který nazýváme pozdním. Neboť tak jako jsou dělníci povoláni na vinici v různou dobu, tak jsou někteří voláni k životu svatosti už v dětství, jiní v mladosti, další v dospělosti a jiní konečně až ve vysokém věku. Podle tohoto církevního učitele neexistuje tedy věková hranice, která by bránila v uskutečňování křesťanské role ve společnosti.

Jde tedy o stálý dialog mezi Božím voláním a nasloucháním nás lidí: k tomuto rozhovoru dochází v každé hodině života, aby bylo možno Hospodinovu vůli poznat s dostatečnou přesností a konkrétností. Proto i zde platí výzva k bdělosti, abychom nepřeslechli to, co od nás absolutní láska v různých životních situacích žádá. Opět je vhodné připomenout Mariina slova Cokoli vám řekne, učiňte! Pomoc shůry nikdy nechybí, jak napsal svatý Lev Veliký: Ten, kdo propůjčil důstojnost, dá i sílu. K tomu dodejme, že tato síla vyžaduje ovšem svobodnou a odpovědnou spolupráci. Je sice pravda, že zde nemáme trvalou vlast, ale to neznamená, že bychom neměli plnit své povinnosti vůči světu podle ducha radostné zvěsti, která znovu vyhlašuje: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření!

P. Michael OPraem

 

  Vlažnost doby a oheň Ducha

V novele Francois Mauriaca Mládenec ze starých časů se čtenář setkává v osobě bývalého seminaristy Simona s démonem ctižádosti, který ho odlákal od  nastoupené dráhy a slíbil mu úspěšnou světskou kariéru, které se ovšem nedočkal. Místo ní se ve svém maličkém vesmíru potácel od jedné nejistoty k druhé. Jeho věřící přítel mu to ostatně předpověděl, když mu řekl: „Simone, jestli vstoupíte tam, zanechte vší naděje, voda se nad vámi zavře. Neříkám, že tam nenajdete jisté výhody, ne však už možnost úniku směrem k Bohu.“ Děj této novely se odehrává v uzavřeném prostředí bohatých lidí, kteří vidí smysl života v péči o uchování a rozmnožení rodinného majetku a ve své pýše si uzavírají přístup do Božího království, i když někteří z nich formálně navštěvují bohoslužby.

Pod dojmem uvedeného příběhu se zamysleme nad problémem každého věřícího, kterým je osobní setkání se všudypřítomným Bohem. V dnešní uspěchané době je to zvlášť obtížné, a tak sáhněme pro příklad až k praotci Abrahámovi. Pravda, tehdy šlo všechno pomaleji, a i tento patriarcha se pohyboval v rytmu kroků svých ovcí a velbloudů. Chceme-li se tedy setkat s Bohem, pak nesmíme spěchat: uvolněme své myšlenky a odstraňme z nich všechno nepotřebné a zavádějící, abychom uslyšeli ono osvobozující slovo, které přichází shůry: Neboj se! Je to první slovo řečené Bohem v dějinách Abrahámovi, ale později i Panně Marii. Toto slovo má velký význam i pro náš dnešní život: chce nám připomenout: neboj se, uvolni se ze svých úzkostí, přirozených i metafyzických. Neboj se, Abraháme. Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna!

Ve všech náboženstvích jakýkoliv kontakt s nadpřirozeným tajemstvím, které nesmírně přesahuje člověka, ho rozrušuje a probouzí v něm oprávněnou úzkost. Vzdálenost mezi námi a tajemným Bohem je příliš veliká, než aby nás ponechala v klidu. Jestliže sv. Jan od Kříže mluví v této souvislosti o temné noci, myslí tím hluboké temnoty a strasti nejen duchovní, ale i časné. Aby sobě i čtenářům usnadnil pochopení, odvolává se na Písmo. Jestliže se jím necháme vést, píše, nebudeme moci zbloudit, protože v něm k nám mluví Duch sv.  Když evangelista Jan mluví o Slovu, které bylo na počátku, píše o světle, které svítí v temnotě a tma ho nepohltila. Bylo světlo pravé, čteme dál v Janově prologu, které osvěcuje každého člověka. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. 

Hrdiny Mauriacova příběhu zaměstnávala touha po bohatství a sobeckém vyniknutí, a tím se ocitli v temnotách nezvládnutých vášní. Potřebovali vnitřní očistu, ale té většinou nebyli schopni, tak byli uzavřeni do zděděných vlastností a domnělých povinností. Existuje ovšem správná stupnice hodnot, která staví vnitřní a duchovní stránky nad  hmotné a nad ty, ke kterému vede lidské sobectví. Týká se to nejen jednotlivce, ale i společnosti. Jestliže Ježíš zdůrazňuje nutnost milovat bližního jako sebe, pak už tím naznačuje, že na každé lidské společenství se máme dívat jako na skutečnost duchovního řádu. Je totiž výměnou poznatků ve světle pravdy, napsal Jan XXIII. v encyklice Mír na zemi, je výkonem práv a plněním povinností; úsilím o mravní dobro a společnou, ušlechtilou radostí z krásy ve všech jejích oprávněných projevech; trvalou ochotou sdílet jedni druhým to nejlepší ze sebe; společnou dychtivostí po duchovním obohacení. 

Uvažujme dál: zamění-li se prostředek za cíl, pak hrozí nebezpečí, že se člověk upne na hodnoty jen pomíjející, nechá se jimi oslnit, zapomene na své nejvlastnější poslání a snadno sejde na scestí. Naproti tomu Pavel v listu Galatským uvádí ovoce Ducha sv., kterým je láska, radost, pokoj, shovívavost, dobrota, věrnost, tichost a zdrženlivost (Gal 5,22n). Současný svět tyto hodnoty příliš nevyznává, žije podle opačných měřítek. Proto je tak málo opravdového pokoje, věrnosti a vzájemné pomoci. Ale, jak také čteme v Novém zákoně, Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Ale přijímáme ho? Jsme si vědomi, že pro něho, pro jeho sílu a světlo, neexistuje žádná překážka, kterou by nepřekonal, žádný gordický uzel složitých situací, který by nerozvázal nebo nepřeťal? Nebýváme příliš malověrní a nespoléháme na lidskou pomoc a radu tam, kde je na místě vše odevzdat Duchu, který vane, kde chce? Jeho působení zvýrazňuje symbolika ohně: např. prorok Eliáš, který povstal jako oheň a jehož slovo plálo jako pochodeň (Sir 48,1), svou modlitbou přivolá z nebe oheň na karmelskou oběť jako obraz ohně Ducha sv., který proměňuje všechno, na čem spočine. Ježíš prohlásil: Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! (Lk 12,49). 

Nebojme se tedy svých vlastních slabostí, nebojme se ani tzv. ducha času, který dává přednost jen časným a tedy pomíjivým  věcem a hodnotám. Ohnivé dary moudrosti, rady a síly nebyly výsadou jen učedníků shromážděných ve večeřadle o prvních Letnicích, ale sestupují do otevřeného srdce a mysli každého, kdo opravdu věří a podle této víry také žije.

P. Michael OPraem pro Český rozhlas

 

Víra potřebuje skutky

Spisovatel Bruce Marshall v poutavém románu Smuteční svíce pro Paříž vypráví o maloměšťáckém prostředí hlavního města Francie těsně před jeho kapitulací v roce 1940. Hlavní postava, účetní velké firmy Bigou, je nucen z příkazu svých šéfů upravit závěrečnou bilanci tak, aby stát dostal co nejmenší daně, a navíc část kapitálu má převést na dceřinou společnost do Švýcarska. Všude převládá nespokojenost s poměry, roste napětí mezi bohatými a chudými, jichž je většina, lidé jsou jak náleží lehkomyslní, neuvědomují si vážnost mezinárodní situace; a tak spoléhají na armádu, na spojenecké závazky Anglie, a manifestují proti bohatým podnikatelům, kteří se prohánějí po ulicích Paříže v naleštěných limuzínách. Lehkomyslnost a všeobecná nejistota vedou k životu bez mravních zásad a ke snaze co nejvíc užít, dokud je čas.

Zmíněný účetní Bigou si stěžuje na poměry knězi Pécherovi, a ten na to reaguje tím, že poukazuje na ztrátu zásadních mravních hodnot, jako je vzájemné porozumění, soucit a dobrota. Neboť velikost národa je v podstatě souhrnem neviditelné dobroty jednotlivců. „Naše víra je tak pravdivá“, říká abbé, „ale způsob života, který žijeme, ji překrucuje. Neboť když lidé dokážou přemýšlet o hvězdách, proč by nemohli uvěřit ve skutečnou přítomnost Kristovy krve a těla v eucharistii. Jsme jako Boží brány. Pouštíme lidi dovnitř a zase ven. Potíž je v tom, že mezitím je tak málo vídáme. Ale možná to vůbec není jejich vina. Možná je přehnané od nich očekávat, že se z nich stanou křesťané, když sama naše civilizace jim ztěžuje, aby uvěřili v Boha přítomného v každodenním životě na ulicích a železničních nádražích.“ 

Tolik názor jednoho kněze, který vidí reálnou situaci morálních nejistot a spoléhá na pevnost naděje malého zbytku křesťanů. Zde je vhodné si připomenout slova evangelia, které řeklo o víře a jednání vše potřebné: Špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží? Ježíš jim odpověděl: Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal. Evangelní doporučení spojuje víru a život podle ní; opravdovost osobního vztahu k všudypřítomnému Bohu a tomu odpovídající skutky. Ty dávají životu správný směr a hodnotnou náplň, která slouží dobru jednotlivce i společnosti. 

Je tedy zřejmé, že Bůh při vší své lásce k člověku neuznává víru, která se neprojevuje skutky. Spočívá v tom, že zůstáváme ve Slovu, které vede k poznání pravdy a k té svobodě, ke které nás osvobodil vykupitelský čin Ježíše Krista. Neboť víra bez skutků je mrtvá, jak nás varuje apoštol Jakub. Má na mysli víru bez jednání a naopak jednání bez víry. Pro něco takového není místo ani ve Starém ani v Novém zákoně, ani u Pavla nebo Jakuba. Ostatně oba apoštolové se shodují v tom, že příkladem je Abrahámův postoj, který bez váhání poslechl hlas Hospodinův a zcela se mu odevzdal. 

Víra bez odpovídajícímu jednání je tedy mrtvá. Znamená to neodporovat Bohu, ale úplně a bez váhání se  mu vydat a důvěřovat, že věřícího vede a dává mu sílu k respektování jeho poznané vůle. Malověrnost je jen malá víra bez odvahy, jak o ní mluví Bruce Marshall ve svém románě. Je nedůsledná, vede k lehkomyslnosti a k životu ze dne na den, bez zásad a s náhražkami, které pokud možno nic nestojí. 

Jestliže tedy zůstáváme ve Slovu, znamená to, že nejsme nikdy sami, neboť nás stále provází láska toho, který se za nás obětoval na kříži. Bůh je s námi, v každé situaci, v každé vteřině našeho života. Stal se ostatně člověkem, aby nám dokázal, jak mu na každém z nás záleží. Sám nejprve promluvil, a jak čteme v Janově evangeliu, jako Slovo se stal tělem, aby se nám tak podobal ve všem kromě hříchu a ujistil nás tak o své nekonečné lásce. Ta je účinným znamením, které máme přijmout a podle kterého máme řídit své vztahy k druhým. Tak se tato láska stane prodloužením absolutního Božího zájmu o člověka v našem světě. 

Jak napsal jeden křesťanský autor, působením Ducha sv., který je vylit do našich srdcí, nám umožňuje dát se ve světě k dispozici působení této Boží lásky skrze nás. Pokud jsme takto na ni připravení a vědomě ji nejen přijímáme, ale i prožíváme, spojuje se naše víra se skutky, a v tom spočívá pravá plodnost křesťanství. První apoštolové a dnešní misionáři nejednali a nejednají jinak. Jedině v tomto vzájemném propojení víra získává na účinnosti a skutky vydávají svědectví o  její pravdivosti. Závěr podobenství o Samaritánovi: Jdi a jednej také tak ukazuje, jak máme žít, abychom byli prospěšní sobě i světu.

P. Michael OPraem.

 

Rozdíl mezi formací a informací

Dnešní doba je hodně povrchní, napsal filozof a teolog Karel Vrána, a jako příklad uvedl dohadování delegátů ve Spojených národech o lidských právech. Zástupci států si v této světové organizaci uvědomili, že nejde mluvit o právech člověka, nevíme-li, kdo to člověk je, odkud přišel a jaký je jeho cíl. V rozhovorech se ukázala povrchnost dnešního myšlení. Při závěrečném hlasování zvítězil názor, že pravou hodnotu člověka poznáme jen potud, pokud se ho můžeme dotknout a vidět ho. Delegáti uvažovali pouze o tom, co je na povrchu nás lidí. Ale vždyť všechno, co je jen povrchní, brzy zanikne a zvadne jako semeno zaseté do skalnaté půdy.

Žijeme ve společnosti zvané informační. Vyznačuje se tím, že nás denně zahlcuje množstvím nejnovějších zpráv, které se rychle střídají, jsou jak náleží pestré a představují všehochuť událostí a názorů ze všech koutů světa. Jak rychle přicházejí, tak rychle stárnou, proto se musí stále střídat v podobě přílivu novinek. Udávají tón životu společnosti, takže informace hrají dnes daleko větší roli než dřív. Typické je, že stoupá i obliba nejrůznější kvizů, kdy nejde o soustavné vzdělání, ale stačí soutěžícím i divákům útržkovité znalosti, a o zábavu je pro tu chvíli postaráno. Filozof Nietzsche viděl situaci takto: Moderní člověk nakonec sebou vleče nesmírné množství nestravitelných kamenů vědění, které pak v těle příležitostně rachotí, jak o tom čteme v pohádkách. Tímto hřmotem se prozrazuje hlavní vlastnost moderního člověka, totiž podivuhodný protiklad nitra, kterému neodpovídá nic vnějšího, a vnějška, kterému neodpovídá nic vnitřního… Vědění, které je přijímáno v nadbytku, aniž by člověk po něm hladověl, dokonce i proti potřebě, nepůsobí pak už jako něco, co vzdělává, jako motivace, která se projevuje navenek, ale zůstává skryto v jistém chaotickém vnitřním světě.

Nietzsche tak popsal povrchní a nesoustavné množství nejrůznějších informací, které dohromady netvoří žádoucí soulad, ale svou nestravitelností chaoticky přeplňují mysl. Moudrý Aristotelés a po něm Tomáš Akvinský přisuzovali informaci tvůrčí, tedy formační charakter, a za nutný předpoklad označili lásku k pravdě. Milovat pravdu tam, kde ji právě najdeme, ať je to třeba u někoho, s kým jinak nesouhlasíme. Sv. Tomáš nezavrhoval nikdy nic jen proto, že to řekl jeho protivník, ale čerpal důkazy i z pramenů pohanských, řeckých, židovských nebo mohamedánských. V tom je jeho velikost a objektivita. 

Kristus o sobě prohlásil: Já jsem pravda. Z toho plyne, že láska k svrchované pravdě je  zároveň láskou k Bohu, původci vší pravdy. Proto sv. Tomáš upozorňuje, že takový vztah je možný jen u člověka, který žije ctnostným životem. Jedině za tohoto předpokladu bude schopen vytrvale pravdu hledat a přijmout ji se všemi důsledky. Jinak mu hrozí nebezpečí, že zůstane na povrchu a nepůjde do hloubky.

5. kapitola Lukášova evangelia začíná Ježíšovým poučováním velkého množství lidí na břehu Genesaretského jezera. O jeho kázání byl velký zájem, všichni chtěli slyšet Boží slovo. Vstoupil tedy na jednu z lodí, která patřila Šimonovi, posadil se a učil zástupy. Pak vyzval Šimona, zkušeného rybáře, aby zajel na hlubinu a spustil sítě. I když předtím byl celonoční lov zcela neúspěšný, poslechl a spolu se svými druhy zahrnul velké množství ryb, že se sítě téměř trhaly. Tuto evangelní zprávu můžeme chápat jako věrný popis jedné události, po které Šimon se svým bratrem Ondřejem a Zebedeovci Jakubem a Janem opustili své sítě a následovali Ježíše. Ale můžeme ji považovat také za varování před každou povrchností, zvláště jde-li o pravdy křesťanské víry. Neboť u nich nejde pouze o běžné informace, které pouze vezmeme na vědomí, ale vesměs o důležité pokyny pro náš život, podle kterých máme žít za všech okolností. 

Mezi Ježíšovými posluchači byli někteří, kteří mu naslouchali, ale pak u nich zvítězily pozemské zájmy, chtěli se například nejprve rozloučit se svou rodinou a pak následovat Mistra, nebo jim jeho řeč připadala tvrdá. Vedla je pouze zvědavost, nikoli opravdová touha po následování, a proto od něho odešli. Ježíš se zeptal hrstky zbylých učedníků, zda i oni chtějí odejít? Petr, který dobře poznal celou velikost Kristovy moudrosti a jeho božský původ, prohlásil: Pane, ke komu půjdeme, ty máš slova věčného života! Podobenství o pokladu ukrytém v poli mluví o usilovném hledání, neboť nejde o věc, která by ležela na povrchu, ale je třeba kopat do náležité hloubky. V Matoušově podání následuje Kristova řeč o nebeském království, které se podobá rybářské síti s množstvím úlovku: následuje oddělení toho, co je dobré, od zbytku, který nestojí za nic a proto se vyhodí. Naopak Boží slovo patří do dobré půdy našeho nitra, aby přineslo náležitý užitek. Nestačí jen naslouchat, ale přijmout je jako základní pravdu pro náš život, o které pozorně uvažujeme a podle které naplno žijeme.

P. Michael OPraem.

 

Současná krize pravdy

Není zřejmě snadné odpovědět na pilátovskou otázku Co je pravda? Vždyť s tím měl potíže i první z Ježíšových apoštolů Petr, když zapřel svého Pána nejprve před služkou, a pak před dvěma dalšími lidmi. Nebyl ostatně sám, kdo se uchýlil k účelové lži: velerada a učitelé Zákona odsuzují Ježíše nejprve proto, že se vydával za Božího Syna Mesiáše. U římského místodržitele Piláta by s tímto náboženským obviněním neuspěli, a proto všechno lživě převádějí na politické zločiny, když prohlašují: Zjistili jsme, že tento člověk rozvrací náš národ, brání odvádět císaři daně…a pobuřuje svým učením lid po celém Judsku až do Galileje. (Lk 22nn) A ve své zlobě se ztotožňují raději s Barabášem, uvrženým do žaláře pro vzpouru vzniklou ve městě a pro vraždu. Jsou to tedy synové tmy. Příklady ze současnosti, kdy dochází k vědomému popírání pravdy na veřejnosti i v soukromí, se nabízejí samy a nemusíme je nijak zvlášť připomínat.

Co je tedy pravda? V běžné mluvě znamená tento termín souhlas myšlenky se skutečností nebo sama skutečnost, která je zcela zřejmá. K tomu si dodejme, že biblický pojem pravdy, který vychází ze setkání s Bohem, zdůrazňuje plnost zjevení v osobě Ježíše Krista. Neboť on o sobě prohlásil: Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Jan 14,6) Když tento výrok převedeme do praxe, znamená to, že každá jiná pravda kromě Krista je jen zlomkem té Pravdy, kterou je on sám a ke které nás chce přivést. A dostaneme-li se do situace, ve které převládá protiklad pravdy, tedy lež, pak to na nás klade zvýšené nároky, abychom obstáli, ovšem třeba za cenu utrpení. V té chvíli stačí si zopakovat jeden výrok z Horské řeči: Vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého. (Mt 5,37) 

Současný papež v encyklice Láska v pravdě uvádí: Pravdu ani lásku, kterou pravda odkrývá, nelze vyrobit: lze je jedině přijmout. Jejich posledním zdrojem není ani nemůže být člověk, ale jen Bůh, který je Pravda a Láska. Tento princip je velmi důležitý pro společnost i pro rozvoj, protože ani pravda, ani láska se nemohou stát pouhými lidskými produkty. Samo povolání k rozvoji lidských osob i národů se nezakládá na pouhém lidském rozhodnutí, ale je vepsáno do plánu, který nás předchází a který pro nás všechny představuje povinnost, jež má být přijata svobodně. To, co nás předchází a co nás utváří – subsistující Láska a Pravda -, nám ukazuje, co je dobro a v čem spočívá naše štěstí. Ukazuje nám cestu k pravému rozvoji.

Benedikt zdůrazňuje božský původ jak pravdy,  tak i lásky, které spolu vzájemně souvisí: pravda bez lásky je pouhá diktatura, láska bez pravdy vede na scestí. To, co je důležité pro nás jako jednotlivce, je zásadně závazné i pro celou společnost a svět. Cestu k plnému dosažení těchto hodnot ukazuje Boží zjevení, na které poukázal papež Benedikt při svém projevu k politikům a diplomatům během své loňské návštěvy, když řekl: Pravda vítězí, avšak nikoli násilím, nýbrž přesvědčením, hrdinským svědectvím mužů a žen pevných zásad. Pravda vítězí upřímným dialogem, který dává přednost požadavkům obecného dobra a odhlíží od soukromých zájmů. Žízeň po pravdě, kráse a dobru, vložená Stvořitelem do každého člověka, má za úkol sjednotit lidstvo v hledání spravedlnosti, svobody a míru. 

K těmto nabádavým slovům si dodejme, že máme až příliš živou zkušenost s  20. stoletím, kdy byla pravda tolikrát zrazena a zmanipulována ve službě falešných slibů a ideologií. Evropa prožila dlouhá období cynismu, který stavěl do popření vyslovené lži a polopravdy. K nim se řadí současný relativismus, který uznává jen to, co momentálně vyhovuje člověku, bez ohledu na zásady slušnosti a spravedlnosti; podle těchto názorů neexistuje absolutní pravda, závazná pro všechny lidi a pro každou dobu. Vratkost a nespolehlivost takového chování pak znemožňuje vytvoření společnosti, která by podporovala přirozenou touhu každého člověka po právu a respektování jeho důstojnosti.

Každý věřící křesťan je přímo zavázán žít pravdu a hlásat ji, a tak v tomto směru kultivovat prostředí, ve kterém je mu dáno působit. Nedávno jsme vzpomínali na prvního biskupa českého původu, sv. Vojtěcha. Víme, jak složité byly podmínky, ve kterých působil, a přesto se nebál evangelizovat nejprve mravně rozvrácené Čechy a poté zcela pohanské Prusy. Věděl, že tento úkol mu nesvěřil nikdo z lidí, ale že ho přijal z rukou samého Krista. Naplnil tak Pavlův odkaz Efezským, který je závazný i pro nás: Stůjte tedy pevně, opásáni kolem beder životem podle pravdy, oblečeni pancířem spravedlnosti, obuti odhodlaností, jakou dává evangelium pokoje. (Ef 6,14)

P. Michael OPraem.

 

Dnešní krize a kněžská služba

Žijeme v době krizí, a jedna z nich se týká víry v Boha, ohrožované a znevažované ze všech stran, dokonce i z vlastních řad církve. Papež Benedikt se ve svém nedávném ostře formulovaném listě kriticky vyjádřil k sexuálnímu zneužívání dětí některými kněžími a řeholníky, k němuž došlo nejen v Irsku, ale i v jiných zemích. Média těchto hrubých prohřešků využila jak náleží, a při jejich sledování jsme si mohli připomenout typicky jedovatá slova filozofa Fridricha Nietzscheho: Jsem rozhořčen na kněze… Pro mě to jsou vězni a vyvrhelové. Ten, kterého nazývají Vykupitelem, je vybavil pařezy falešných hodnot a bláznivých slov! Ach, kdyby je někdo mohl od jejich Vykupitele vykoupit! Tolik rozhořčení jednoho filozofa z 19. století. Jistě nejde o ojedinělý názor, protože ho sdílejí i mnozí lidé dnes. Napovídají tomu i statistiky počtu těch, kteří opustili kněžství. V letech  1964 až 2004 opustilo svůj stav 69 063 katolických kněží. Sice se jich pak 11 213 vrátilo ke službě Bohu, ale i tak je počet těch, kteří odešli, poměrně vysoký, když uvážíme, že celkem pracuje v katolické církvi na 400 tisíc duchovních.

Chicagská univerzita zjistila zajímavé skutečnosti na základě průzkumu, který ve Spojených státech probíhal v letech 1972 až 2000 a jehož se zúčastnilo přes 50 tisíc Američanů. Šlo o zjištění, která profese vykazuje největší procento spokojených pracovníků. Vedení výzkumu očekávalo, že mezi nejoblíbenější obory činnosti budou patřit ty, které jsou společensky nejprestižnější a nejlépe placené. A zatím se ukázalo, že přes pohrdání, s jakým se často na kněze pohlíží, a přes svůj skromný plat jsou nejvíce spokojeni se svou prací právě oni. Psychologové na to řeknou, že nejšťastnější jsou ti lidé, kteří se věnují druhým a vidí v této službě smysl života. Nevýhody a obtíže s tím spojené jsou vynahrazeny vědomím užitečnosti, a když jedním z hlavních motivů je Ježíšovo přikázání lásky, pak se nutně dostaví radost z takto prožívaného povolání. Zmíněný Nietzsche prohlásil, že kdo má smysl života, může snášet cokoliv. 

Filozof Carl Sonneschein napsal: Svět potřebuje kněze, lidi, kteří mají dbát, aby všichni lidé nezemřeli žízní. Lidi, kteří se snaží promluvit slovo tehdy, když jsou všechna slova tohoto světa zbytečná. Otvírat studny tehdy, když všechny řeky vysychají. Dodávat očím záři, když zhasínají všechny hvězdy. Lidi, kteří se snaží vidět to, co je podstatné, a jsou připraveni tomuto podstatnému sloužit. K tomu dodejme, že v každém člověku je osudová žízeň po pravdě a lásce, tedy o hodnoty, které nezestárnou a nemusí se každý den měnit. I když si lidé tuto základní potřebu neuvědomují, je v jejich nitru hluboce zakotvena. Proto potřebují slyšet slova, ze kterých září Boží láska ke každému člověku, ať je v jakékoliv situaci. Je velkým neštěstím a zmarněním příležitosti, když se někdo zabývá vedlejšími, nepodstatnými věcmi, a tím ztrácí smysl pro to jediné potřebné, které – řečeno s Komenským – dává životu pravou hodnotu a smysl.

Uveďme si výrok spisovatele Francois Mauriaca, který vidí poslání kněze takto: Mohu se odvážit přiznat se vám, co od kněze nečekám? Nežádám ho, aby mi dal Boha, aby mi o něm mluvil. Nepodceňuji službu slova. Pro mne byl vždy nejúčinnějším kázáním kněze jeho život. Dobrý kněz mi nepotřebuje nic říkat: hledím na něj a to mi stačí. Spisovatel tak vyjádřil známou pravdu, že nejdůležitějším a nejvlivnějším působením je osobní příklad zvláště dnes, kdy všichni trpíme inflací slov. Týká se to samozřejmě nejen kněží. Pro každou společnost jsou křesťané divadlem světa, jak upozorňuje apoštol Pavel, tedy něčím, co není omezeno jen na některé doby a místa, ale co se odehrává stále. Je to stálá pantomima beze slov. 

Připomeňme si Ježíšův příslib, že ten, kdo pro něho a pro jeho evangelium všechno opustí, dostane stokrát víc, především osobní přesvědčivost, vnitřní pokoj srdce a radost, kterou by nikde jinde nezískal. To je odměna těm, kteří prožívají své duchovní povolání opravdově, z celé duše a z celé mysli. Znamená to ovšem také vzdát se vlastní existence s jejím zdánlivým leskem a žít v dokonalé pokoře, která je živa z jiného světla než z toho, které nabízí vlastní „já“. Znamená to žít prostě a nezdůrazňovat sám sebe. Pak se smí radovat s radujícími a plakat s plačícími. A není mu dovoleno kolísat a dělat kompromisy z falešné solidarity s váhajícími a nejistými. Ježíš přece svou církev založil na skále své stálé přítomnosti, a proto vyžaduje od svých služebníků podobnou pevnost, která odolá náporům bouří, ať přicházejí z kterékoliv strany. 

Stále platí myšlenka filozofa Jacques Maritaina: Jestliže kdysi stačilo pět důkazů existence Boha, dnešní člověk je považuje za nedostatečné a chce ještě šestý, nejúplnější, nejhodnověrnější: život těch, kdo v Boha věří.

- ČRo Regina + Region 25.4.2010

 

  Síla Zmrtvýchvstalého

Napoleon, který zvítězil ve více než šedesáti bitvách, se ocitl po své porážce u Waterloo na malém ostrůvku sv. Heleny v jižním Atlantiku. Tam také ve svých 52 letech zemřel. V této osamocenosti diktoval své memoáry a rozprávěl s několika lidmi, kteří s ním sdíleli jeho úděl. Při jednom takovém rozhovoru padlo jméno Ježíše Krista, a někteří z přítomných se o něm vyslovovali s pochybami a skepsí. Napoleon pozorně naslouchal a pak prohlásil: „Drazí pánové, já znám lidi. Ale Ježíš Kristus byl někým víc než pouze člověkem.“ Napoleonovi patrně v zajetí došlo, že světská sláva spočívá na vratkých nohách lidských nedokonalostí a jen časných zájmů. Uvědomil si zřejmě, že Ježíš své věrné nikdy neopustil, prokazoval všem lidem jen dobro a za všechny se obětoval na kříži. Navíc jako skutečný Pán světa znal dokonale každého člověka v jeho silných i slabých stránkách a založil církev, kterou nepřemohou ani pekelné brány. Byl a zůstává někým, komu můžeme jako Božímu Synu ve všem důvěřovat. Historikové srovnávají Napoleona s Alexandrem Velikým a Juliem Césarem, zatímco o Ježíši svorně mlčí. Nebyl ani význačným politikem ani světským vládcem a zdůrazňoval, že jeho království není z tohoto světa. 

Uvažujme: Ježíš se podle Lukáše (9,18nn) o samotě modlil a pak se zeptal svých učedníků, za koho ho lidé pokládají. Oni odpověděli, že názory se různí: někteří v něm vidí Jana Křtitele, jiní Eliáše nebo jiného z proroků, který se znovu narodil. A pak položil přímou otázku jim, za koho ho pokládají oni. Petr odpověděl: Za Božího Mesiáše. Takže vidíme, že vzhledem k poznání Ježíše existuje dvojí možnost: jednak poznání vnější, které je nedostatečné, zatímco učedníci, kteří uvěřili celým srdcem, vidí ve svém Mistru opravdového Božího Syna, který je poslán na zem, aby se zcela naplnila starozákonní proroctví. K Ježíši zaujímá různá stanoviska i dnešní doba. Někteří o něm slyšeli nebo se jím podrobněji zabývali, ale nesetkali se s ním ve svém nitru, takže zůstávají jen na okraji a víra jim nic neříká. Např. známý filozof Karl Jaspers, který ve 20. století ovlivnil řadu svých žáků, přirovnal Ježíše k Sókratovi, Buddhovi a Konfuciovi a označil ho za významného myslitele, ale nikoli za Boha.

Apoštolové v čele s Petrem mají na rozdíl od ostatních pravé poznání Syna živého Boha, který se zřekl sám sebe a jako poslušný služebník se ponížil a byl poslušný až k smrti. Ježíš jim ozřejmuje svou cestu utrpení hned po Petrově vyznání, aby jim bylo jasné, že podobně i cesta církve a jejích členů neznamená pozemskou moc a slávu, ale je to cesta bolestného kříže. V Matoušově evangeliu (16,22) – a to bychom v této souvislosti neměli přehlédnout – je po Petrově spontánním vyznání Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha scéna, kdy si Ježíše tentýž Petr bere stranou a rozmlouvá mu jeho slova o nutnosti utrpení: Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane! Přitom to neříká jen první z apoštolů, ale jde o názor, který v různých variacích slýcháme i dnes. Neboť bývá těžké přijmout celou realitu následování Krista s jeho příslibem pokoje, ale i bolesti a utrpení. V tomto smyslu jde o věci velmi časové. Jako lidé myslíme přece jen „pozemsky“ a nikoli v perspektivě zjevení, které ve víře přijímáme.

Evangelium nám ovšem přichází na pomoc, když popisuje zázračný rybolov na Genezaretském jezeře. Zkušení rybáři celou noc nic neulovili a teď slyší, že by se měli znovu vydat na moře a spustit sítě, i když už je den a je jen malá naděje na úlovek. Odporuje to jejich praktickým zkušenostem, ale poslechnou. Když se v jejich sítích objevilo velké množství ryb, byli udiveni a Petr padá k Ježíšovým nohám se slovy: Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný. Poznal, že se naplno projevila Boží moc, a sám si uvědomil svou malost a hříšnost. Čím je i pro nás tato nová zkušenost důležitá? Tím, že naše víra v Boží přítomnost a ve stálou platnost Pánova slibu O cokoli poprosíte mého Otce v mém jménu, dá vám se týká i našich všedních dnů s jejich starostmi a úkoly. V tom ve všem, ve věcech malých i velkých, je nám přislíbena pomoc shůry, jen když v ni věříme a jsme připraveni ji přijmout podle další výzvy Bděte a modlete se! 

Velikonoční víra říká i nám, že Ježíš je někým víc než „jedním z proroků“. Na něm se potvrzují slova žalmu (2,7): Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Potvrzení nám zprostředkuje apoštol Tomáš svým zvoláním: Pán můj a Bůh můj! Přemýšlejme o těchto výrocích, jejichž pravdivost se naplňuje v nejrůznějších situacích v dějinách církve, a snažme se, aby se staly základem a výrazem i naší osobní zkušenosti. Neboť i naše pouť nám připravuje dnes a denně chvíle, kdy přes svou bezmocnost, ovšem díky víře ve Zmrtvýchvstalého cítíme dotyk probodené, ale vítězné ruky našeho Pána. 

P.Michael OPraem.

 

Inspirace Božím slovem

Žijeme v čase setby, řekl v jednom kázání papež Benedikt, a pokračoval: Semeno vypadá vzhledem k plynutí času skromně. Ale semeno je Boží slovo, které v sobě nese život a plody. Tyto věty z papežova projevu nám připomínají stálou aktuálnost biblické zvěsti zvláště s ohledem na dnešní relativismus, který znamená ve svých důsledcích radikální oddělení člověka od Boha. Téměř obecně pak platí, že co člověk umí dělat, to je také dovoleno dělat, bez ohledu na obecně platné mravní zásady. Už starověký teolog Origenes přirovnal situaci světa ke starozákonnímu Jerichu, které se právem považuje za nejstarší město vybudované před deseti tisíci lety, tedy ještě v mladší době kamenné. Vládly tam různé pohanské kulty a dokonce i někteří izraelští králové tam uctívali měsíc a hvězdy jako božstva. Cesta k němu vedla krajem Judské pouště a byla proto pro přepadávání pocestných velmi vhodná. Muž z Ježíšova podobenství, který se octl mezi lupiči, představuje podle Origena člověka Adama zapuzeného z ráje do vyhnanství světa. Zachraňuje ho milosrdný Samaritán, kterého víra plným právem ztotožňuje s Kristem. Vyprávění můžeme snadno umístit i do dnešní doby, ve které na poutníka doslova číhá množství slibů i hrozeb, aby ho odvedly od duchovního zaměření na Boha jako jediného rozumného cíle životní pouti.

Jak čteme v Matoušově evangeliu (20,29nn), město Jericho navštívil se svými učedníky také Ježíš, a když z něho vycházel, šel za ním velký zástup. U cesty seděli dva slepci, kteří na sebe upozorňovali hlasitým voláním a prosili o smilování. Ježíš se dotkl soucitně jejich očí a tím byli uzdraveni a šli za ním. Lidé je ovšem nejdříve okřikovali, aby mlčeli, protože byli sami raněni slepotou nevšímavosti a malé víry. 

Opevněné Jericho bylo jistě pyšné na svou výstavnost a výhodnou polohu, protože leželo na jediné cestě, která tudy vedla od východu divokými skalami do nitra Palestiny. Město jako ostatně celý Kanaán pěstovalo kult plodnosti, a tuto podivnou bohoslužbu Izrael označoval slovem smilstvo. Podle knihy Jozue tam tajně přicházejí izraelští vyslanci a navštěvují pohanskou kněžku Rachab. Ta je zachrání před pronásledovateli bez ohledu na vlastní nebezpečí, protože poznala, že Hospodin je mocnější než panující jerišský král. Její víra se projevuje také v tom, že oba vyzvědače ukryje na střeše, tedy na místě vyhrazeném bohoslužebným účelům. Sama ovšem nechce zahynout a ví, že v místního pohanského krále nemůže skládat naději. Jako znamení záchrany slouží purpurové vlákno. Jeho červená barva připomíná barvu krve, kterou Izraelci natřeli veřeje svých dveří před odchodem z Egypta. Tím se Rachab připojila k izraelskému lidu a je tak pod ochranou Hospodina spolu s celou svou rodinou. Navíc šarlatová šňůra je předznamenáním Kristovy krve, skrze níž dochází spásy každý, kdo v něho věří.

Osud Jericha se naplňuje, když izraelské zástupy obcházejí město ve slavnostním procesí. Kněží přitom nesou archu úmluvy jako symbol Hospodinovy přítomnosti a moci. Město obcházejí po šest dní jako příprava na den sedmý. Tím má být potlačen vliv pohanských pověr. Za zvuků polnic se městské hradby zhroutí a před Izraelity se otevře přímá cesta do města. Jozue nad ním vyslovil klatbu, všichni obyvatelé propadli smrti a zachránila se pouze kněžka Rachab s rodinou, neboť jednala jako žena víry. Jericho může být typem místa, které věří jen sobě a svým zájmům a domnívá se, že může jednat tak, jak se mu líbí. 

Světlo do situace vnáší řeč apoštola Petra před veleradou (Sk 5,29nn): Více je třeba poslouchat Boha než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, když vy jste ho pověsili na dřevo a zabili. Ale Bůh ho povýšil po své pravici jako vůdce a spasitele, aby Izraeli dopřál obrácení a odpuštění hříchů. A my jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají. A v listě Římanům (8,28n) apoštol Pavel píše tato povzbudivá slova: Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni… Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?... Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? 

Proto je zvláště v současné době nanejvýš nutné zabývat se Písmem, s otevřenou myslí promýšlet texty staro- i novozákonní a nacházet tak praktická poučení pro život. Nasloucháme-li Božímu slovu, snáze se orientujeme v různých i nepřehledných situacích a získáváme zkušenost, že  procházíme  zaslíbenou zemí vnitřního pokoje, pravdy a velikonoční radosti.

P.Michael OPraem.

 

 Slovo na Květnou neděli

Sv. Bernard z Clairvaux v jednom kázání řekl: „Když Boží slovo zasáhne duši, může tam vnést nejprve zmatek, zděšení a strach ze soudu, ale hned nato ji oživí, učiní ji poddajnou, zahřeje ji, prozáří a očistí, pokud ovšem vytrváš a jsi ochoten naslouchat. Nakonec je to naše duchovní potrava, je to zároveň meč a lék, posila a osvěžení, ano dokonce naše zmrtvýchvstání a naplnění.“ Reformátor řeholního života Bernard upozorňuje v tomto kázání své bratry na to, že opravdové setkání s Bohem je ambivalentní, tj. mívá dvojí účinek. Jednak nás oživuje a povzbuzuje, ale působí také zděšení a zmatek. V každém setkání s Bohem se projevuje jak jeho blízkost k nám lidem, tak i jeho absolutní jinakost. Ta nás leká, jeho laskavá blízkost nám naopak přináší světlo.

Zkušenost s Bohem není tedy nikdy snadná a jednoznačná. Kdo by tvrdil opak, klamal by sám sebe. Příliš jednoduché a naivně snadné popisy tzv. zkušeností s Bohem musíme proto posuzovat na základě tradice a svědectví mystiků kriticky. Svůj duchovní zrak i sluch je nutné otevřít naplno – doslova se vší myslí a silou. Nenechat se odradit nebo znechutit i tehdy, když zůstáváme ve svém nitru chladní a jakoby nedotčení naléhavostí Božího slova. Navíc v životě někdy prožíváme různá krizová období – a právě tehdy se nenechme odradit zdánlivým Božím mlčením a chladem svého srdce, neboť v těch chvílích nejvíc potřebujeme hledat a dát se prostoupit blízkostí té moudrosti a lásky, která není z tohoto světa.

Podobnou zkušenost udělali se svým Mistrem i apoštolové. Cestou do Jeruzaléma předpověděl, že tam se naplní proroctví o Synu člověka, který bude vydán pohanům, bude zbičován a zabit, ale třetího dne vstane. Oni tomu zpočátku neporozuměli a nechápali, co jim Ježíš říká, aby je připravil na to, co je v nejbližších dnech čeká. Jistě byli zaraženi, ale přivítání v Jeruzalémě bylo natolik spontánní, že je naplnilo novou nadějí. Ale pak přišly osudové hodiny soudu, Golgoty a naprosté vnitřní temnoty. Pro ně to znamenalo otřes a těžké zklamání, byli přestrašení a rozprchli se. Vše se vysvětlilo až třetí den po Ježíšově smrti, kdy je navštívil ve večeřadle jako zmrtvýchvstalý vítěz nad vším zlem, nenávistí a hříchem. Bolestná a zdrcující zkušenost se nakonec proměnila v jásavou jistotu, že slova jejich Pána a Mistra, ostatně vždy plná života a síly, byla natolik pravdivá a nakonec povzbudivá, že v jejich duchu šli a nebojácně svědčili o tom, co všechno viděli a slyšeli. 

V katechismu čteme, že naše víra může být podrobována různým zkouškám. Někdy se může zdát, že Bůh není přítomen, že nás neslyší a že zůstáváme tedy sami se svými problémy. Ale Bůh Otec potvrdil svou všemohoucnost a přítomnost dobrovolným ponížením svého Syna a jeho zmrtvýchvstáním. Ukřižovaný Kristus je tedy, jak píše apoštol Pavel, Boží moc a Boží moudrost. Neboť ´pošetilá´ Boží věc je moudřejší než lidé a ´slabá´ Boží věc je silnější než lidé. V Kristově zmrtvýchvstání a povýšení Otec ukázal svou sílu, všemohoucnost a zároveň lásku. Jeho moc se ukazuje i na nás věřících, pokud vytrváme a nenecháme se odradit vlastní nepozorností a vytrváme v naslouchání i v dobách zkoušek. 

Boží cesty jsou rozmanité, to už jistě známe z vlastní zkušenosti. A jsou jak náleží i tajemné. S pomocí víry můžeme překonat naše vlastní slabosti, aby se na nás mohla projevit naplno Boží moc, jako se projevila na prvních svědcích víry. Jim i nám se může rozhořet naše srdce, když k nám náš Pán mluví skrze Písmo a posílá nám svého Ducha, abychom všemu lépe porozuměli a netápali ve vlastních nejistotách a temnotách. Vzorem nám může být Panna Maria, která uvěřila, že „u Boha není nic nemožného“. Ona je pravým svědkem neotřesené víry, neboť – jak vyznala – jí učinil veliké věci ten, který je mocný a jehož jméno je svaté. Kdybychom si otevřeli římský katechismus, našli bychom tam tyto povzbudivé věty: „Není tedy nic vhodnějšího k upevnění naší víry a naší naděje než přesvědčení vryté hluboko do našich duší, že Bohu není nic nemožného. Proto též, jakmile náš rozum bude mít jen poněkud představu o Boží všemohoucnosti, bude snadno a bez pochybování souhlasit se všemi věcmi, i s těmi největšími a nejnepochopitelnějšími, a třeba i přesahujícími běžné přírodní zákony, jež nám uloží články víry k věření.“

Drama tohoto týdne, jak nám je přibližuje liturgie, a jeho vyústění do slavnosti Vzkříšení v nás upevňuje onu víru, se kterou přijímáme vše, co nás potkává, takže i naše slabosti a náš zármutek se mají proměnit v radost. Vytrvejme tedy a zvedněme hlavu, neboť se přiblížilo i naše vykoupení!

P. Michael OPraem.

Boží milosrdenství jako dar

Vyprávění východních otců popisuje, jak starý biskup Ammonas jednou navštívil skupinu bratří, aby s nimi pojedl. Jeden z nich se netěšil zrovna nejlepší pověsti; říkalo se totiž, že ho v jeho cele navštěvuje jakási žena. Když se to dozvěděli obyvatelé přilehlé vesnice, rozhodli se, že pobloudilého bratra z jeho cely vyženou. Uvítali, že je tam na návštěvě biskup, a tak mu na provinilce žalovali a požádali o zjednání nápravy. Když to onen bratr zpozoroval, rychle schoval ženu do velké sudu a přikryl jej víkem. Biskup vesničany vyslechl a protože poznal, kde je ona žena schovaná, vešel do bratrovy cely, sedl si na onen sud a nařídil lidem prohledat celý kellion – tak se na východě říká příbytku mnichů. A když lidé všechno důkladně prohledali, schovanou ženu ovšem nenašli. Tu jim biskup řekl: „Co to znamená, dobří lidé? Ať vám Hospodin odpustí, že jste bratra takto podezřívali.“ Pak se s nimi pomodlil a poslal všechny domů. Onoho mnicha vzal za ruce a napomenul ho: „Dej si, bratře, pozor!“ A po těchto slovech odešel. Tolik příběh z raného křesťanského východu.

Dovolme si k tomu malý komentář. Středem zájmu starého biskupa Ammonase je sám člověk a jeho polepšení přes všechno, co spáchal. Proto skrývá před davem, který byl naplněn spravedlivým rozhořčením, celou pravdu, aby tak dal provinilci možnost lítosti a nápravy. Příběh vůbec neřeší otázku, zda byl mnich skutečně vinen a zda vedl zcela proti svým závazkům dvojí život. Je ovšem jasné, že pokud tomu tak bylo, zasloužil si potrestání a případně vyloučení ze společenství. Ale – a zde jsme u základního problému – přispělo by to k jeho polepšení, kdyby se jeho vina potvrdila a on musel z vesnice odejít? Nepřišel by tak o možnost obrácení a o to, aby započal novou kapitolu života podle evangelních rad? Biskup mu tuto možnost chtěl poskytnout. Teď už záleží na samém bratrovi, jak se rozhodne. Má přece svobodnou vůli a zná váhu Božích přikázání.

Když se podíváme do evangelia, najdeme tam řadu příkladů, jak Ježíš dává hříšníkům čas, aby litovali a zlepšili své chování. Vezměme třeba celníka Zachea: patřil ke zvláštní kastě lidí, kteří vybírali od občanů různé dávky v podobě cla, když si tuto živnost pronajali od římských úřadů. Obvykle se nedrželi stanovené výšky celních poplatků, ale důkladně si přiráželi a neúměrně se obohacovali. Byli proto považováni za veřejné zloděje a lidé je nenáviděli. A právě k jednomu z nich, k velmi bohatému vrchnímu celníkovi Zacheovi přichází Ježíš na návštěvu. To vzbudilo u lidí, kteří Zachea dobře znali, náležité pohoršení. Ten však prodělává ve svém nitru zvláštní obrat, který ho vede ke slibu, že čtyřnásobně nahradí způsobenou škodu a navíc dá polovinu svého majetku chudým. Ježíš oceňuje jeho dobrou vůli a své odpuštění zdůvodňuje tím, že přišel hledat a zachránit všechny, kteří předtím zahynuli. Pro dotyčného celníka se biblicky řečeno naplnil čas a přiblížilo se k němu Boží království. 

Každé obrácení má zhruba trojí význam. Předně asketický, neboť vyžaduje důkladnou nápravu života, zřeknutí se něčeho, co bylo dřív předmětem požitku, a toto zjednodušení života nemá být jednorázové, ale má být trvalým znakem vnitřního obrácení. Dále to má význam morální: člověk se rozhoduje žít podle poznaných mravních pravidel, překonává dosavadní zlozvyky a návyky a stanoví si takový etický profil, který odpovídá stupni jeho víry a obnově života. A k tomu si přidejme nutnou kajícnost, lítost nad spáchanými vinami, bez které by proces obrácení byl pouhým slovním přeludem s krátkým trváním. Podobně jako Zacheus máme i my svou lítostí a pokorou odpovídat denně na Boží čin a přijmout tak jeho nabídku, jak to čteme v Pavlově listu Římanům: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ Nejen tedy vyznat slovy – to ostatně dokáže i nevěřící, ale uvěřit plnou silou v Pánovo vítězství nad všemi našimi hříchy. Jeden koncil, bylo to shodou okolností v Tridentu, prohlásil: „Takové je Boží milosrdenství, že nám přičítá k zásluhám to, co je ve skutečnosti jeho darem.“

Jde ve srovnání se Starým zákonem o novou skutečnost, když Bůh jednal skrze svého Syna a svým záchranným činem tak naplnil náš čas. Jeho spravedlnost, tak obávaná proroky a vidoucími lidmi staré smlouvy, se najednou projevuje nečekaným milosrdenstvím. Ne snad proto, jak kdesi podotýká apoštol Pavel, že my jsme vykonali něco dobrého nebo si zasloužili odpuštění, ale projevilo se Boží milosrdenství, které se sklání ke každému člověku, i když jeho skutky byly předtím rudé jako šarlat; toto milosrdenství a odpuštění je vybělí jako sníh. Jedna stará velikonoční homilie ze 4. století říká: „Pro každého člověka nastává začátek života tehdy, když je pro něho obětován Kristus. Ale Kristus je pro něho obětován v okamžiku, kdy člověk tuto milost uzná a vědomě přijme život získaný touto obětí.“ K tomu si dodejme, že získat život v radosti a naději není tak těžké, abychom se o to neměli pokusit.

                                                            P. Michael OPraem.

 

Postní rozjímání

Francouzský básník Raoul Ponchon má jeden překrásný verš, který zní: Jaké vzácné putování, kdy jdou spolu – divná věc – tělo mé, ten ošklivec, a má duše, krásná paní! I on si zajisté uvědomil, že tělesnost nás lidí je oživována nesmrtelnou duší, která je dílem božského Tvůrce. Takto vybaveni jdeme životem jako poutníci, a náš Komenský ve své čítance Světa v obrazech uvádí, že lidská duše si pamatuje, co poznala, a z toho tvoří nové poznatky. Neboť pravé poznání věcí jest vědomost, nepravé blud a domnění. A na naší cestě životem velmi záleží, do jaké míry se dokážeme vyhnout bludům a nejrůznějším domněnkám, a jak poznáváme a řídíme se řádem, který stanovila tvůrčí moudrost a k jehož poznání nás vede rozum osvícený Božím zjevením. Podle dalšího myslitele T.G.Masaryka je dobrých věcí v řádu světa víc, ale to zlé cítíme silněji a proto nás také přitahuje. 

A v tom spočívá určité rozdělení člověka, když je schopen a ochoten vyměnit Boží pravdu za lež, a klaní se a slouží tvorstvu a odmítá Stvořitele. Lidský život, ať soukromý nebo veřejný, se tak jeví jako dramatický zápas mezi dobrem a zlem, mezi světlem a tmou. Už apoštol Pavel si stěžoval, že nekoná to, co chce,  ale dělá to, co nenávidí; nečiní dobro, které chce, nýbrž zlo, které nechce. Jestliže však činí to, co nechce, nedělá to už on, ale hřích, který v něm přebývá. A volá: Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána!  Neboť právě on, jak čteme u proroka Ezechiela, nás očistí od všech našich nečistot a dá nám nové srdce a do našeho nitra nám dokonce vloží nového ducha. Ovšem má jednu podmínku: abychom dávali nové víno obnovy do nových měchů a nevraceli se k tomu, co nám svědomí vytýká jako odchylku od věčného zákona pravdy a lásky.

Moudrý sv. Augustin to vidí takto: Máš být naplněn dobrem: zbav se tedy zlého. Představ si, že tě Bůh chce naplnit medem: jsi-li pln octa, kam uložíš med? Obsah nádoby musí být vyhozen a nádoba musí být dokonce vymyta, důkladně vyčištěna a vydrhnuta, aby mohla novou skutečnost přijmout. Kdybychom se ovšem ptali, co na to říká svět, viděli bychom, že zcela ztratil cit pro hřích a že jeho svědomí bývá otupené poplatností světským hodnotám. Svět má ovšem své strachy a obavy, např. ze znečištění ovzduší, z projevů ekonomické krize, ze zhoubných nemocí, z válek a terorismu. Ale Boží zákon ignoruje a žije, jakoby Bůh neexistoval. Protože žijeme uprostřed společnosti, tyto názory mohou ovlivnit i nás, i když se snažíme žít podle evangelia. Mohou ukolébat naše svědomí a snadno zapomínáme na varování apoštola Jana z jeho 1. listu: Tvrdíme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže vyznáváme své hříchy, Bůh je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Neboť – a to už domýšlíme apoštolova slova – my lidé se můžeme hříchu dopustit, ale nemůžeme jej odpustit – to může jedině Bůh a jeho služebnice církev, které byla dána moc odpouštět hříchy ve jménu Ježíše Krista a v síle Ducha sv. 

Své slabosti s jejich důsledky ovšem musíme upřímně a podle pravdy vyznat, abychom byli od nich osvobozeni a získali zpět úplně ztracený nebo omezený dar pokoje. A litovat jich a vykonat uložené pokání, které dnes nebývá zdaleka tak tvrdé jako v prvních dobách křesťanství. Tím dostaneme sílu k rozhodnutí už nikdy nehřešit, a toto předsevzetí je vhodným námětem pro náš duchovní plán, který si můžeme zcela jednoduše sestavit. To, jak své rozhodnutí postupně naplňujeme, závisí na síle a odhodlanosti naší vůle. Na to nesmíme zapomenout, jinak se octneme zpět v zajetí starých vin a návyků. 

V podstatě jde tedy o určitý druh exodu, radikální opuštění „starého člověka“ s jeho nedokonalostmi. Připomeňme si, s jakými pocity Izraelité kdysi opouštěli Egypt: příliš se jim z tohoto područí nechtělo a Mojžíš je musel hodně přemlouvat, a když došli k Rudému moři, dostali strach a začali reptat. Ale když se jim podařilo je přejít a octli se blízko zaslíbené země, naplnila je radost a zpěvem děkovali Hospodinu, že je vysvobodil. My můžeme udělat totéž: farao, kterého Bůh svrhl do moře, je náš „starý člověk“ a jeho vojsko a vozy a koně jsou naše hříchy. Prošli jsme Rudým mořem do země vnitřní svobody, kde nás čeká společenství bratří a sester, kteří podobně jako my usilují o život podle nadpřirozených pravd a odmítají každý druh závislosti na zlu v jakékoliv podobě. Proto velmi záleží na každém z nás, do jaké míry skoncujeme se starými nedokonalostmi a svůj život naplníme skutky pravdy, dobra a lásky. 

- ČRo  Regina + Region 14.3.2010

 

O duchovní zkušenosti

Při kněžské pouti do Číhoště jsme si před týdnem připomněli 60. výročí mučednické smrti tamního faráře P. Josefa Toufara, abychom uctili jeho památku a zamysleli se nad jeho odkazem dnešku. Připomněli jsme si větu, kterou pronesl z kazatelny 11. listopadu roku devětačtyřicátého: Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte -  to mu v onu adventní neděli zbývalo pouhých 76 dní života, a uvědomili jsme si, jak silná byla jeho víra, se kterou zakoušel jistotu Boží přítomnosti v osudné kobce valdického kriminálu. Svým postojem se podobal jinému politickému vězni, Janu Křtiteli, který na březích Jordánu hlásal nutnost pokání, neboť ten, který má přijít po něm, už stojí mezi přítomnými. A když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity s otázkou Kdo jsi, vyznal a nezapřel, že Mesiáši není hoden ani rozvázat řemínek u opánků. Skončil – jak jinak – na popravišti. Podobně nezapřel Božího Syna ani P. Toufar, a oba posilovala zkušenost, že ve svých celách nejsou sami, ale je tam s nimi citelně přítomna nepřemožitelná Boží láska, která jim dodává potřebnou naději a vytrvalost.

Kardinál Ratzinger napsal: Jistě, Pán potřebuje naši píli a naši oddanost. Ale my potřebujeme jeho přítomnost. Neboť účinky naší práce nejsou jenom v tom, co děláme, ale neméně i v tom, co sami jsme, jestliže se stáváme zralými, svobodnými a pravdivými tím, že zapouštíme kořeny svého bytí do plodné tichosti Boží. Jistě souhlasíme s kardinálem, že nutně potřebujeme co nejčastěji prožívat blízkost Ježíše Krista, neboť jinak naše víra neobstojí. Připomeňme si zkušenost vůdce Izraelitů Mojžíše, která stála na počátku jeho osvoboditelského díla. Žil celkem poklidným životem, a když jednou pásl stáda svého tchána Jitra, prožil neobyčejný zážitek. Aniž očekával něco zvláštního, vedl stádo stepí, aby vyhledal vhodnou pastvu. U hory Chorébu uviděl zvláštní úkaz v podobě hořícího trnitého keře. Když se k němu přiblížil, uslyšel volat své jméno spolu s výzvou, aby se nepřibližoval, ale zul si opánky, neboť místo, na kterém stojí, je půda svatá. Obuv si měl zout na znamení úcty vůči tomu, kdo k němu mluví. Ten se ostatně představuje: Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.

Zopakujme si: do všední Mojžíšovy práce vstupuje náhle hluboká zkušenost s Hospodinovou přítomností, která znamenala zásadní změnu v jeho životě, když mu přiblížila jeho nejvlastnější poslání. Prorok Jeremiáš později píše: Ty jsi, Hospodine, uprostřed nás a nazývají nás tvým jménem. Tato slova vztáhněme na sebe a ptejme se, jak se dá i v dnešní době zakusit Boží blízkost. Neboť – jak zjistil teolog Karl Rahner, věřící zítřka bude mít buď mystickou zkušenost, nebo nebude už věřit vůbec. Jde tedy i u nás o prožitek skrytého Boha, který paradoxně právě svou skrytostí dává najevo svou přítomnost. Tu si můžeme uvědomit při pohledu na uplynulý den: kdybychom vedli deník, který zážitek, setkání nebo myšlenku bychom si zanesli pro jejich závažnost a ptali se, jakou výzvu nebo příslib pro nás znamenají. Vždyť už Mojžíš toužil spatřit Boží slávu, a slyšel odpověď: Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin… Postav se na skálu. Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo. Podobnou zkušenost udělali ostatně i učedníci prchající ve zmatku do Emauz, když se k nim přidal vzkříšený Ježíš. Oni ho nepoznali, a teprve dodatečně si řekli: Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám smysl Písma?

Závěr? Neviditelný bůh není daleko od nikoho, kdo v něho věří, a jeho blízkost se projevuje nejrůznějšími způsoby. Uvědomíme si ji až dodatečně, když otvíráme zrak pro zážitky a události života, které se nás nějak zvlášť dotkly. Bůh k nám tedy mluví jednak ve slovech Písma, ale také v událostech všedních dnů, které promýšlíme rozumem a vírou. Znamenají velkou inspirující posilu do našich často rozporuplných nejistot. Nemusíme proto odcházet ze světa do uzavřených prostor, abychom se setkali s Bohem. Události samy jsou polem, na kterém se s ním setkáváme. Už sv. Ignác z Loyoly potvrdil, že ve všech věcech můžeme nalézt Boha. A ještě daleko starší biblická zbožnost byla přesvědčena, že Bůh je Bohem dějin, tj. chce být s námi stále na cestě. Martin Buber překládá Hospodinovo Jsem, který jsem s malým doplňkem: Jsem stále s tebou! Živý Bůh smlouvy svůj lid tedy stále provází.

Vše, co se děje, nás může nějak oslovit. Naše dny a místa, kde žijeme, jsou tedy příležitostí k setkání s tím, který řekl: Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa. Záleží tedy na hloubce naší víry, aby nám pomohla odkrýt tajemnou pravdivost těchto slov našeho Pána.

P. Michael OPraem

 

Postní úvaha o pokoře

Čínský filozof Konfucius, který žil v 6. století př.Kr., řekl: Člověk má tři cesty k získání moudrosti. Tou první je přemýšlení – ta je nejvznešenější. Druhou je napodobování – ta je nejlehčí. Třetí cestou je zkušenost, a ta je plná hořkosti. Když tuto filozofovu myšlenku použijeme např. na podobenství o marnotratném synu (už proto, že se mu všichni aspoň v něčem podobáme), vidíme, že si k návratu, tedy ke svému zmoudření, zvolil cestu plnou hořkých výčitek. Uvědomil si, co všechno jako svobodný syn dobrého otce ztratil. A proto se  k němu nevrací ve stejném stavu, v němž od něho odešel: stala se s ním pronikavá změna k lepšímu a tím jeho návrat znamená paradoxně cestu vpřed. Neboť se v otcově náručí opět setkal s láskou, která na něho čekala, neboť ho nikdy neopustila. A umožnila mu nový začátek.

Ale je tu ještě jeho starší bratr. I když všechen otcův majetek patří i jemu, považuje sám sebe jen za čeledína, který zná pouze práci a nedopřeje si ani trochu radosti. A to ho zaslepuje. Ve svém mladším bratru vidí jen požitkáře, který rozházel v pochybné společnosti otcovský podíl. Nezaslouží si proto nic než přísné potrestání. Starší bratr vůbec nezaznamenal jeho vnitřní změnu a neporozuměl ani otcově lásce – ta ho naopak pohoršuje. Na příkladu obou synů vidíme, že jak bezuzdné požitky, tak i pouhá práce bez trochy radosti člověka ochuzují a odvádějí od schopnosti opravdové odpouštějící  lásky a od prožitku vzájemné důvěry. Ale tam, kde si je člověk vědom svého božského původu a pravého určení, tam pociťuje blízkost Božího království s jeho útěchami a s vědomím, že smí svobodně spolupracovat na jemu svěřeném úseku Pánovy vinice. Raduje se i tehdy, jak píše apoštol Jakub, když prožívá nelehké chvíle v podobě různých zkoušek. Víte, že zkouška vaší víry vede k vytrvalosti, čteme v jeho listu. S vytrvalostí ať je spojeno dílo dokonalé, aby…vám nic nescházelo a v ničem abyste nezůstávali pozadu.

A teď se zamysleme nad sebou a snadno zjistíme, že nikdy neodvádíme dokonalé dílo, o vytrvalosti v hodinách zkoušek ani nemluvě. Naše vnitřní rozpoložení vhodně vyjadřuje žalmista, když spolu s námi prosí: Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost, mou nevěrnost smyj ze mne dokonale, očisti mě od mého hříchu. Proto je víc než vhodné podívat se na svůj život ve světle evangelia. Papež Benedikt v listu k postní době uvádí: Aby každý mohl žít život v plnosti, potřebuje něco hlubšího, více osobního, co lze získat pouze jako dar. Jde o to, aby člověk žil z té lásky, kterou mu může dát jen sám Bůh, protože je stvořen podle jeho obrazu a podoby. Hmotná dobra jsou samozřejmě užitečná a potřebná. Ještě mnohem více než chléb totiž člověk potřebuje Boha. A toto vědomí naší krajní potřebnosti nás má proniknout už proto, abychom soustavně a trpělivě odstraňovali překážky, které nám brání žít naplno podle zjevených pravd a které jsme si sami zavinili. Neboť naše všudypřítomné „já“ se klade mezi nás a Boha a nabízí nám nejrůznější příjemné a líbivé náhražky. Jde o stálý vnitřní zápas, o kterém mluví Ježíš, když nám doporučuje stálou bdělost. Papežův postní list upozorňuje, že víra je naprosto odlišná od něčeho přirozeného, jednoduchého a zřejmého. Je třeba mít pokoru, abychom přijali, že pouze někdo druhý nás může osvobodit od našeho vlastního „já“ a darovat nám na oplátku sebe sama.

Jestliže obecně platí, že pokora vede bezpečně k pravdivému poznání, pak to platí dvojnásob i o našem sebepoznání, když nám pomáhá odložit „brýle mámení“ a staví před nás často bolestnou pravdu o našich nedostatcích a nejrůznějších vadách, které bychom si jinak ani neuvědomili.

A ještě něco: Jak píše vynikající znalec duší sv. Augustin, náš život nemůže být během této pozemské pouti bez pokušení: cesta kupředu totiž vede jen přes naše zkoušky a jenom ten, kdo byl podroben zkoušce, ví, co v něm je. Vítězné koruny se dostane jen těm, kdo zvítězí, zvítězit může však jen, kdo podstoupí zápas, a k zápasu je třeba protivníka a zkoušek. Moudrý biskup nabádá k opuštění našich temnot a k životu v plném světle Ježíšovy pravdy, tedy k opuštění jen pozemských pomíjivých zájmů. Být ochoten denně začínat znovu, stejně jako stále znovu začíná i církev, která nežije ve všech národech po celém světě ve velké slávě, ale ve velkém pokušení. K jeho přemožení nemá ani ona jiný prostředek než ten, který byl kdysi doporučen členu židovské rady Nikodémovi: narodit se znovu v Duchu a pravdě. Toto znovuzrození je událost, která má pokračovat bez přestání a uskutečňovat se stále znovu. Postní doba je k tomu velkou výzvou.

P. Michael OPraem

 

Postní příklad arského faráře

Na začátku postní doby si připomeňme příkladně asketickou postavu sv. Jana Marii Vianneye, faráře z nepatrného Arsu s jeho slámou pokrytými domky, 230 obyvateli a čtyřmi hospodami. Revoluce a napoleonská doba se podepsaly jak na víře, tak na mravech vesničanů. Sem přichází v roce 1818 Jan Maria, aby během několika let proměnil Bohem zapomenutou vesnici v hluboce věřící společenství. Putují sem lidé z Evropy a dokonce i z Ameriky, aby vyslechli kázání zdejšího faráře a také se u něho vyzpovídali. Nakonec jich připutovalo ročně přes sto tisíc. On sám mluvil přitom velmi jednoduše. Tak např. v jednom kázání řekl: Člověče, jsi tak chudý, že musíš o všechno prosit Boha. Co tím asi chtěl říci? Jsme snad jako lidé tak malí a ubozí, že sami nic nedokážeme? Anebo je v jeho slovech obsažena velká pravda o naší hodnotě a důstojnosti, totiž že žijeme z Boha a v Bohu, a to znamená nejen chudobu, ale  i bohatství? Vždyť už  sv. Augustin podobně mluví o bohaté potřebnosti a filozof Pascal o šlechetné bídě člověka. Neboť nejvíc ze všeho potřebujeme žít z Boha, a to je současně i naše největší obdarování.

Současníci arského faráře pozorovali zvláště jeho jasné, modré oči, které zářily dobrotou a přátelstvím vůči každému. Jednomu z návštěvníků řekl: Budete-li žít jako dosud, nepřinesete milému Bohu nic než ubohé zbytky svého srdce, neboť jste ho opotřeboval a unavil pro zájmy, které neodpovídají jeho vůli. Svým zrakem viděl až do duše každého kajícníka a odkryl skrytá tajemství jeho života ještě dřív, než on promluvil. Když kněz Jan Maria ve svých 73 letech umírá, je doslova vyčerpán. Zcela ho strávila služba lidem, zvláště když seděl až 18 hodin ve zpovědnici, v této kleci, jak ji jednou nazval. A naslouchal vyznání hříšníků a jejich prosby o radu a pomoc.

V jednom kázání řekl: Celý svět může nasytit duši stvořenou pro Boha právě tak málo jako špetka mouky hladového. Tato jeho obrazná řeč potvrzuje to, co poznali velcí hledači pravdy všech dob; totiž že každý člověk v sobě má neutišitelný hlad po věčnosti. Ale je tomu opravdu tak? Nežije mnoho lidí z toho, co jim nabízí svět, ať jde o majetek, moc, úspěch nebo slávu? Nabízí se ovšem naléhavá otázka, zda jim to přináší trvalou radost a uspokojení a  zda světskými nabídkami naplňují smysl života. Daleko spíše můžeme říci, že existuje dobro, které může člověka zcela naplnit a které spočívá ve zkušenosti pravé lásky, tedy ve schopnosti milovat a být milován. Tuto možnost nám daruje Bůh, kterého Písmo nazývá zvláště u evangelisty Jana láskou.

S tím souvisí i další slova arského faráře o čisté duši, která je skrytá jako mušle na mořském dně; jednoho dne ale její krása zazáří na slunci věčnosti. Takovou čistou duší byl především on sám. Všechno vpravdě krásné a čisté je skoro vždy zahaleno a žije v pokorném ztišení. Naopak to zlé, hlučné a panovačné se dere kupředu, aby bylo středem pozornosti. Prorok Izaiáš to hodnotí takto: Pokorní se budou znovu radovat z Hospodina a budou jásat vstříc Svatému Izraele. A o sto let později mluví prorok Sofoniáš o obnově Božího lidu, a proto Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, raduje se z tebe a veselí. Tato prorocká slova potvrzují, že člověk může vyzařovat svou vnitřní krásu i k radosti samého Boha!

Všichni chceme být šťastní, a pokud jsme věřící, víme, že podle křesťanského učení i podle příkladu sv. Jana Marii Vianneye je jistou cestou k tomu čistota srdce spojená s hlubokou důvěrou v Boží vedení a s úsilím o stálé obrácení. V období kajícnosti, do kterého vstupujeme, nás ostatně napomíná i apoštol Pavel, když nám klade na srdce, abychom se smířili s Bohem a nepřijali Boží milost nadarmo. A volá: Teď je ta doba příhodná, teď je ten den spásy! Jeho slova stojí za důkladnější zamyšlení, neboť žijeme jen jednou, a z této jedinečnosti darovaného času vyrůstá naše odpovědnost, jak jej prožijeme. Jsme povoláni do určité doby a tento náš čas určuje Bůh, ne my nebo někdo jiný z lidí. Proto je každá vteřina cenná, a toto apoštolovo nyní není v naší moci. Máme možná před sebou ještě dlouhý život, zažijeme třeba ještě celou řadu postních týdnů, a přesto každý okamžik našeho života má svou neopakovatelnou cenu. I v tom je pokorný arský farář i výzvou i bratrským příkladem.

P. Michael OPraem 

 

Příklad Přemysla Pittra

Křesťanství nelze prožívat kdesi v mystickém ústraní, ale křesťan se stává křesťanem teprve ve styku s lidmi, v zápase o Boží království na tomto světě. To jsou slova vyznavačského sociálního pracovníka, zachránce mnoha chudých a pronásledovaných lidí a stovek dětí, Přemysla Pittra. Narodil se ve vzrušené době konce 19. století jako syn tiskaře, a i když ho jeho zbožná matka vychovávala ve víře, už ve svých jedenácti letech se stal ateistou. Žil dosti nevázaně až do doby, kdy ho na střední škole výrazně ovlivnil profesor Emanuel Rádl, autor známéÚtěchy z filozofie. Jako učitel byl u žáků velmi oblíbený a kriticky posuzoval tehdejší českou společnost. Řešení viděl v návratu k vnitřní mravní opravdovosti a odpovědnosti jednotlivce. V jednom svém článku napsal: Situace je taková: celý duch našeho veřejného života je výchovou k potlačování osobností, k potlačování individuálního mravního a rozumového hodnocení v domnělém veřejném zájmu…Pittr později na Rádla vzpomíná takto: Ukázal mi bojovnou stránku křesťanství, a to v době, kdy jsem byl snad příliš odvrácen od světa.

Dalším mezníkem v jeho životě bylo setkání s Novým zákonem. Došlo k němu za jeho dovolené z fronty, tedy během 1. světové války, jak o tom svědčí zápis v jeho poznámkách: Začal jsem číst Ježíšovo Kázání na hoře a některá jeho podobenství – a to byl onen den, kdy se mi pojednou v duši rozbřesklo a já plakal v hlubokém duševním pohnutí. Po skončení války se kromě přednáškové činnosti, ve které propagoval křesťanské zásady, věnoval sociální péči o děti pražských proletářů, zcela ve smyslu blahoslavenství o chudých, kterým patří nebeské království. Věřil, že smyslem lidského života je žít jako Ježíš, tedy prokazovat bezvýhradnou lásku a milosrdenství potřebným. Sotva si tedy mohl zvolit lepší práci než starost o ty nejbezbrannější. Proto zakládá stavební a bytové družstvo, které buduje na Žižkově Milíčův dům jako útulek pro opuštěné a zanedbané děti, a zároveň jako přednáškové centrum pro dospělé a jako veřejná jídelna. Svůj záměr vyjádřil takto: Náš Milíčův dům má být školou Kristových revolucionářů, odkud mají vycházet lidé naplnění soucítěním a prodchnutí touhou po spravedlnosti života.

Dalším jeho projektem bylo vybudování ozdravovny pro nemocné děti v Mýtě u Rokycan, kam později přijímal i děti uprchlíků ze Sudet a za války dokonce děti ze židovských rodin, které tak zachránil před koncentračním táborem. Krátce po skončení války zajistil pro děti z terezínského ghetta ubytování ve třech státních zámcích nedaleko Prahy, ale staral se i o opuštěné a nemocné německé děti z internačních táborů. Nehleděl přitom na národnost, i v tom se snažil následovat Kristův příklad.

Celou jeho činnost provázela ustavičná modlitba. Řídil se Ježíšovými slovy, že máme jít do samoty a modlit se k Bohu Otci, který je ve skrytosti. Je to umění, kterému se musíme učit, napsal v jedné úvaze. Umět se soustředit znamená hledat cestu ke svému středu. Obyčejně zůstáváme na půl cestě a nepronikneme tak k jádru své bytosti. Zapomínáme zavřít dveře, a proto ruch ulice a zvuky světa jdou za námi. Bez zvnitřnění není modlitby, a andělé jako Boží poslové k nám nemohou proniknout a my neslyšíme jejich hlas.

Vraťme se k prvnímu blahoslavenství, které vidí církev jako společenství chudých v Bohu. Jako takové má žít v přesvědčení, že majetek je nutno chápat jen jako službu potřebným, jak jsme to viděli na činnosti Přemysla Pittra. Jde o kulturu vnitřní svobody, která se radikálně staví proti sobeckému majetnictví a vytváří tak předpoklady pro sociální spravedlnost. Horská řeč není sice sociálním programem, ale jen tam, kde žité a živé křesťanství dává sílu k zodpovědnosti za bližního i za celou společnost, může vyrůst i sociální spravedlnost. Každý můžeme tedy přispět k vnitřní obnově církve, když budeme stavět na Božím slově a když budeme zároveň v pokoře a dobrotě srdce připraveni sloužit. Jak uvádí papež Benedikt v knize o Ježíši Nazaretském, Písmo v sobě všude nese potenciál pro budoucnost, který se otevírá teprve tím, že člověk slova Písma prožije a protrpí.

Tato papežova myšlenka  o účincích Božího slova nás vede k hlubšímu vědomí o potřebě hluboké, aktivní  mravnosti každého z nás, která vychází z víry a připomíná naši odpovědnost nejen za sebe a za své jednání, ale i za naše okolí, za společnost, ve které je nám dáno žít. Dynamická síla křesťanství, která se v dějinách tolikrát osvědčila i v situacích daleko horších než je naše, se má znovu projevit jako zušlechťující, smiřující a sjednocující prvek v rozháranosti, nejednotě a sobectví současné doby. Tak má naše světlo svítit lidem, říká Ježíš, aby viděli naše dobré skutky a velebili našeho společného Otce v nebesích.

(Český rozhlas 14.2.2010)

 

Bůh k nám stále přichází

Americký misionář Stanley Jones, který působil po léta v Indii, vypráví v knize „Kristus u kulatého stolu“ o mnoha rozhovorech, které vedl s tamními brahmíny. Skoro vždy se jejich řeč točila kolem otázky, jak daleká je cesta nás lidí k Bohu. Indičtí účastníci debat na ni pravidelně odpovídali, že cesta k Bohu je nekonečně daleká. Je dokonce tak dlouhá, že jeden lidský život vůbec nestačí, aby ji překonal. Proto jsou k tomu potřebná jeho mnohá opakování v podobě reinkarnace. Náš misionář se naopak odvolal na radostnou zvěst Nového zákona, podle které se Bůh sám lidem otevřel v Ježíši Kristu, aby nám tuto vzdálenost pomohl překonat. Jinými slovy sám iniciativně hledá naši blízkost, aby nám pomohl, neboť je lidským odvěkým údělem přebývat v temnotě a ve stínu smrti. Většina přítomných Indů jen potřásla hlavou a prohlásila, že toto křesťanské přesvědčení je příliš jednoduché, než aby bylo pravdivé. Ale přesto se občas stávalo, že někdo z nich této novozákonní větě porozuměl a přijal ji. A po určitém čase přiznal, že pak do jeho srdce vstoupil pokoj a s ním i jistota spásy, kterou mu předtím nedarovalo ani cvičení jógy nebo zenových meditací.

Skutečnost, že Bůh hledá člověka, aby se mu přiblížil a byl jím dokonce přijat, zaznělo s dostatečnou jasností v Ježíšově kázání v synagóze jeho domovského města Nazareta. Využil tehdejších zvyklostí a tradic, podle kterých měl každý dospělý Žid právo ve shromáždění přečíst a vyložit úryvek z Písma. Takže přečetl verš z proroka Izaiáše, kde stálo: Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léta Páně. A nakonec zdůraznil: Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli. Tím chtěl svým posluchačům říci, že tato prorokova slova se dnes, kdy k nim promlouvá v synagóze, vyplnila právě na něm. Neboť se všem lidem stal jedinou nadějí v každém druhu jejich beznaděje, a proto je i světlem, které je ozařuje v temnotách a stínech smrti. Jistě chápeme, že toto Ježíšovo „dnes“ se nevztahovalo jen na tehdejší dobu a na úzký okruh tamních Nazaretských, ale i týká se bezezbytku i našeho dneška, neboť těmi chudými, zajatými a slepými, o kterých se mluví v evangeliu, jsme i my.

Stačí se jen trochu zamyslet a snadno poznáme, že naše chudoba vychází z vědomí našich příliš lidských slabostí a nenaplněné touhy po uznání a lásce. Jako zajatci jsme závislí na mnoha věcech a vztazích, které nám brání v plném osobním rozvinutí našeho charakteru i schopností a v překonání častých stavů úzkosti, nejistoty a bytostné omezenosti. A býváme ještě navíc slepí, když nepoznáváme celou pravdu o sobě a o svém nejvlastnějším povolání. Ale při osobním, otevřeném a upřímném  setkání s Kristem se naše chudoba rázem proměňuje v bohatství, slepota v jasné vidění a poznávání a naše zajetí v prostor plné svobody. To je obdarování, které nám připravila Boží láska.

Tam míří i Ježíšova výzva Zajeď na hlubinu!, která platila nejen Šimonovi a jeho společníkům, ale je určena každému z nás. A naše úsilí o hlubší chápání evangelia jako odpověď na Boží milosrdnou lásku určenou každému z nás vytváří možnost užšího společenství s tímto dárcem nové síly a naděje. Teprve pak jsme schopni zaujímat zvláště v osudových otázkách života rozhodný postoj opřený o naši hlubokou víru, a tím také k účinným projevům tolik potřebné lásky k našim bližním. Jistě víme z vlastní zkušenosti, že naše důvěra v Boží bezprostřední blízkost, ochranu a pomoc roste zvláště v dobách, kdy se nám podaří překonat povrchní vnímání myšlenek, lidí i věcí kolem nás, které je tak svůdné a zároveň oslabující a tím nebezpečné a které odvádí od přijetí plné pravdy.

Apoštol Pavel mluví na základě vlastních prožitků, když v listě Římanům ujišťuje, že opravdovým věřícím nemůže nic na světě vzít tu úžasnou pravdu, že Bůh má každého z nás božsky rád. Neboť v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. Nic nás tedy nemůže odloučit od této Boží lásky, nejdokonalejší, neselhávající a trvalé, i když si musíme spolu s apoštolem Petrem upřímně přiznat, že jsme lidé hříšní. Ježíš vedl k této zkušenosti své nejbližší spolupracovníky-apoštoly, a povzbuzuje jejich prostřednictvím i nás, abychom se navzdory nejistotám všeho druhu nestrachovali; neboť v okamžiku našeho křtu vstoupil na nejistou loďku i našeho života, aby s námi bratrsky sdílel námahy dne i horka.

(Z Českého rozhlasu 7.2.2010)

 

Příklad Simony Weilové

Vesmíru vládnou dvě síly: světlo a tíže, napsala Simone Weilová, dcera z pařížské židovské rodiny, která byla po celý život přitahována křesťanstvím. Vystudovala filozofii a působila několik let jako učitelka, ale zároveň si přála poznat z bezprostřední blízkosti obyčejný denní život pracujících lidí. Opouští proto učitelskou katedru a pracuje jako dělnice v automobilce Renault. Ale mezitím vypukla světová válka, a tak se jako židovka musí skrývat před nacisty. Utíká před nimi nejprve na jih do Marseille a odtud do Spojených států, ale život se jí tam zdá příliš pohodlný a zajištěný, a proto se po čase vrací do válkou zkoušené Evropy. V jedné londýnské nemocnici působí jako ošetřovatelka, trpí ovšem podvýživou a náročností služby, takže zakrátko  umírá na tuberkulózu. Bylo pro ni charakteristické, že po celý svůj poměrně krátký život – umírá jako 34letá – hledala s příkladnou, soustředěnou pozorností pravdu. V jádru jejího úsilí bylo setkání s Bohem, jak tomu učí církev, aby mohla naslouchat jeho slovům a přemýšlet o nich. Přiznala se, že po měsících vnitřní temnoty, kdy byla zmítána nejrůznějšími pochybnostmi, se jí dostalo vnitřního poznání, že každé lidské bytosti bez výjimky je určena plnost pravdy. Proto se máme stále snažit o její poznání, neustále cvičit svou pozornost a poslušně podle poznané pravdy žít, poznamenala.

Vesmíru tedy vládnou podle této filozofky dvě síly, světlo a tíže, jak čteme v jejích poznámkách. Pohybujeme se po celý život v hmotném světě, který nás zatěžkává a táhne spíše dolů, od vertikály k horizontále, po přirozené rovině pohybu. Ale my přece bytostně potřebujeme onu světelnou a přitom duchovou energii, které říkáme milost. Její zdroj je ovšem mimo nás, ve zdánlivě nedostupném Bohu. Weilová cituje v této souvislosti Ježíšova slova v Janově evangeliu: Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Proto se v každém období svého krátkého života snažila obnovit rovnováhu mezi tíží hmoty a světlem Boží milosti. Byla pevně přesvědčena, že i jí stanovila odvěká moudrost úkol, který musí splnit, a proto v konkrétních událostech a výzvách hledala projev této Boží vůle, aby se jí nezpronevěřila. Svědčí o tom i tato její myšlenka: Skrze nekonečnost času a prostoru k nám přichází mnohem nekonečnější Boží láska, aby se nás zmocnila. Přichází ve svou hodinu. Máme možnost ji vědomě přijmout nebo odmítnout. I když máme své uši zavřeny, přichází stále znovu jako žebrák, a právě tak jako žebrák jednoho dne nepřijde. Autorka tím chce naznačit jakousi nesmělost Božího příchodu, který se nevnucuje, abychom mu otevřeli svá srdce, ale trpělivě čeká, až se vzpamatujeme a přijmeme ho. Vždyť i novozákonní výpověď mluví v podobném smyslu: Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě.  Weilová navazuje na tento citát z poslední knihy Nového zákona a pokračuje: Jestliže své srdce ochotně otevřeme, Bůh do nás vloží malé semínko a jde dál. Od tohoto okamžiku nemá Bůh ani my nic jiného na práci než čekat. To není tak lehké, jak se zdá, neboť růst semene v nás je bolestný. Musíme odstranit plevel… A přesto semeno roste svou vlastní silou. A přichází den, kdy duše náleží Bohu a kdy ho opravdu a skutečně miluje.

Celý intelekt této ženy byl proniknut duchem Ježíšova evangelia, i když do církve nikdy nevstoupila. Podobala se tak pohanské Syroféničance, která přichází za Kristem a prosí o uzdravení své dcery. Tato matka je obrazem člověka, který zažívá velkou vnitřní temnotu a bolest, ale zároveň silně doufá v milosrdné gesto Božího Syna. Prosebnice se přitom pohybuje mimo viditelnou ortodoxii vyvoleného lidu, ale je natolik pokorná a zároveň neodbytná, že je nakonec vyslyšena.

Filozofka Weilová věděla, že prosit a otvírat se Boží vertikále znamená stálé úsilí. Neboť povrchní vrstva v nás, tedy naše já, se cítí ohrožena a vymýšlí si všechny možné lži a okliky, aby mohla zůstat jen u přirozených zájmů. Tak se ostatně chová denně mnoho lidí, kteří jsou poplatni své povrchnosti. Proto je nutné ze všech sil hledat Boží tvář a očekávat příchod dne, kdy bezpečně poznáváme Boží vůli, souhlasíme s ním a jednáme podle ní. Tím vším musíme podle Simony Weilové projít, abychom pochopili krásu a velikost cesty vzhůru, za nadpřirozeným světlem. To, co by bez pravé víry, naděje a lásky bylo zcela nemožné, totiž projít zaslíbenou branou k nadpřirozenu a dotknout se ho aspoň okrajem své duše, to se může stát skutečností. Na tuto bránu můžeme ovšem jen pokorně zaklepat. Otevírá ji někdo jiný, totiž živý, milující Bůh. Zkusme tedy na tuto bránu zaklepat i my.

(Vysíláno Českým rozhlasem)

 

Cesta k mravní obrodě společnosti

Bývalý politický vězeň komunismu P. Antonín Huvar jednou vyprávěl, jak navzdory řádění dozorců zakoušel celou svou bytostí Boží přítomnost, která nejen jemu, ale i ostatním, kteří žili svou vírou a nadějí, pomohla přežít mnohaletý pobyt za mřížemi. Podmínkou ovšem bylo, aby si i v nelidských podmínkách zachovali smysl pro čest a pravdu. Naopak ten, kdo se jakýmkoliv způsobem zaprodal světu lži a násilí, obvykle nepřežil. Dr. Huvar své zkušenosti z desetiletého věznění včetně dlouhých čtyř let na uranu promítá do současného stavu společnosti a dochází k těmto závěrům – cituji: Dnes není chuť označovat dobro za dobro a zlo za zlo... Národ se nemůže vzchopit k sebevědomí. Stále se s námi táhnou nevyrovnané mravní dluhy. Nevyužili jsme dobu po pádu bolševismu. Církev měla prožité utrpení obejmout s největší důvěrou v řízení Boží. Konec citátu.

Z jeho slov vyplývá, že zdravé sebevědomí, kterého se nám jako národu nedostává, spočívá ve schopnosti rozlišit pravdu od lži a prosazovat ze všech sil dobro a potírat zlo. Jinak se nezbavíme stínů minulosti, které brání životu ve světle jak v soukromí, tak i na veřejnosti. Je to podobné jako neodpuštěný hřích, ze kterého se člověk nevyznal a který pak ustavičně ovlivňuje svými chapadly všechny jeho myšlenky i skutky. Jinými slovy jde o život v závislosti, která brání svobodnému rozhodování. A P. Huvar uvažuje dál: Jestliže se ale včas nevzchopíme a nebudeme mít zase chuť překonávat zlo a pomáhat jeden druhému, nepomohou nám žádná silácká gesta… Jakoby už nic nebylo hříchem, ale hřích přesto zůstává. A dokud nám nebude dáno rozhřešení, které lidi opět přivede do stavu milosti, budeme se jen tak potácet k zániku, o který si tolik koledujeme.

Berme tyto zkušenosti člověka, který prošel peklem nespravedlivého ponížení, jako svědectví hluboké víry a naděje, která nezakolísala ani uprostřed hladu a těžké otročiny. Zdrojem síly mu byla jistě i evangelní zkušenost apoštolů při plavbě na rozbouřeném jezeře, když k nim po neklidných vodách přichází sám Ježíš, aby uklidnil bouři a ukázal jim tak svou moc. A zároveň aby umožnil Petrovi kráčet podobně jako on po neklidné hladině a překonat tak propastné hlubiny lidského strachu a malověrnosti. Opět se potvrdilo, že všechno je možné tomu, kdo věří. Zkusme si tuto pravdivou zkušenost přenést do svého života, do svých vlastních nejistot, tápání a nerozhodnosti, abychom si uvědomili svou slabost a bytostnou závislost na tom, který i nám kráčí vstříc uprostřed zneklidněného času.

Dejme na chvíli slovo papeži Benediktu, který na adresu dnešní doby v knize o Ježíši Nazaretském poznamenává: Dnes máme ideologii úspěchu a pohody, která nám říká: Bůh je jen fikce, jež nám ubírá čas a chuť k životu. Nestarej se o něho! Hleď, aby sis od života utrhl tolik, kolik dokážeš… Teprve tehdy, když jsi ztratil Boha, ztratil jsi sám sebe. Pak jsi už jenom náhodný produkt evoluce. Tolik citát. Ztráta Boha, ztráta smyslu pro nadpřirozený původ všeho, co existuje, znamená tedy ztratit v příboji dorážejících vln sama sebe a s tím i pozbýt nejvlastnější smysl své životní pouti. Znamená to utonout v pomyslných a náhodných kratochvílích, které dnes jsou a zítra musí být nahrazeny novými, ještě beznadějnějšími požitky. Takže jde o pohodu jen zdánlivou, kterou je nutno stále doplňovat něčím, co je ještě povrchnější než předchozí pozlátka, které jsou výsledkem náhody a nesmyslu.

V další Ratzingerově knize, tentokrát o  eschatologii, tedy o konečném cíli lidské existence, čteme tato slova: Výrok, že křesťanství je realita, je dnes pro průměrného člověka bezobsažný. Pro mnohé není křesťanství ničím jiným než shlukem zbožných slov, ve která mohou jako ve skutečnost věřit jen ti naivní… Marxismus měl v sobě něco z prastaré síly starozákonního mesianismu, který slibuje svět, jehož existence je racionálně nevysvětlitelná. Vyhlášením války Bohu a historickým náboženstvím se zde projevuje náboženský patos, který přitahuje takřka magnetickou silou uvolněné náboženské energie mnoha lidí. Konec citátu. Autor zde poukazuje na rozšířený názor, který popírá realitu nejen Boží existence a jako příslovečné opium podává falešné sliby o růžové budoucnosti bez Boha. Člověk ji prý dokáže vytvořit, ovšem za cenu ztráty svobody všech a tuhé diktatury jen několika vyvolených.

Abychom nepodlehli těmto planým slibům, přichází  nám na pomoc evangelní zvěst o přesvědčivé síle a moudrosti, které skrze prožívanou, dospělou a zkušenou víru vstupují do člověka, aby mu pomohly  překonat zlo v sobě; ale nejde jen o nás, ale i o ty, mezi nimiž je nám dáno žít a vůči nimž máme nezastupitelnou povinnost podpořit i v nich nadpřirozenou naději. Je přece úkolem každého věřícího postavit proti lži a beznaději jako zeď onu radost, která je darována těm, kdo odmítli plané sliby lidské fantazie a uvěřili tomu, co nám říká evangelium a s ním celá tradice staro- i novozákonních dějin. 

(Vysíláno Českým rozhlasem)

 

Slovo o ekumenismu

Už máme tedy za sebou Alianční týden, a modlitby za jednotu křesťanů pokračují v katolickém spektru věřících. Na obou stranách rozděleného křesťanstva pokračují snahy o vlastní obnovu, která by proces vzájemného poznávání usnadnila a pokud možno urychlila, zcela ve smyslu slov apoštola Pavla poslaných z vězení: „Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje.“ Máme se tedy učit trpělivosti, nesnažit se uspěchat vývoj, který potřebuje svůj čas, a vést upřímný dialog. Jeho náplní má být lepší poznávání nauky a dějin, duchovního života i liturgie a také náboženské psychologie a kultury, jak se vyvinuly za staletí vzájemného odloučení. Vzájemný respekt vede k tomu, abychom s druhými jednali na základě rovnosti a mluvili jazykem, který je pro naše bratry a sestry z jiných církví srozumitelný.

Biblista Jan Heller vyjádřil tento postup takto: Hledíme-li na různé křesťanské tradice z odstupu, jeví se – alespoň jejich velké či hlavní proudy jako konvergentní. Druhý vatikánský koncil to ukázal jasně. Přibližujeme se navzájem, byť zatím zvolna a s oklikami. Ale zůstává otázka: Co je v tomto proudu konvergence to nejdůležitější, co má být zachováno? Co smíme a co nesmíme jako „maso modlám obětované“, abychom se přiblížili bratru? Co se smí rozplynout a co ne?“ Tento vynikající znalec Písma vyjádřil potěšující skutečnost, že navzdory drobným i větším nedorozuměním postupuje proces vzájemného přibližování přece jen kupředu. Rozhovory pokračují, spolupráce farností a sborů zvláště na poli sociální práce se rozšiřuje a například ekumenický překlad Písma se stal samozřejmostí. Ovšem je dobré mít na zřeteli, že slova bible žijí ve společenství a potřebují svůj jazyk, vlastní a srozumitelný právě té které skupině křesťanů. Nesmíme zapomínat, že každý překlad je v určité míře i interpretací. Písmo obsahuje části, které od překladatele vyžadují jasné rozhodnutí a pevný věroučný postoj. Proto třeba luteránská církev se přidržuje překladu Martina Luthera, a odejmout jim toto znění by znamenalo zasáhnout jádro jejich identity. Proto má pro ně tento překlad zásadní význam.

V každém případě postupují ekumenické snahy kupředu. Nejde o organické spojení, ale o hledání společných cest s pohledem na našeho společného Pána. Jak v jednom rozhovoru poznamenal kardinál Ratzinger, ještě ve funkci prefekta kongregace pro nauku víry, nepředstavujeme si žádné modely připojování, ale chceme prostě jít dál ve víře pod vedením Pána, který zná cestu a jemuž se svěřujeme. Jednotu křesťanů, pokračoval tehdy, nelze nastolit nějakým smělým manévrem nebo mečem, který by rozetnul gordický uzel, neboť jde o živé procesy, které potřebují čas a prostor. Ani papež, ani Světová rada církví nemohou říci: Vážení, teď to budeme dělat takto! Neboť víra je něco, co je v každém z nás zapuštěno hodně hluboko a my se z toho zodpovídáme před Bohem. Tolik Joseph Ratzinger.

Dřívější návrhy na postup v ekumenickém snažení se někdy unáhlily natolik, že předpokládaly dohodu vedení církví, která autoritativně poručí všem křesťanů, co mají věřit a jak se mají chovat, aby se dosáhlo jednoty. Vždyť jednotlivé křesťanské tradice, při své mnohosti více či méně rozrůzněné, nemohou zapomenout na to, co je pro ně charakteristické a proto cenné, na čem stavějí svou totožnost. Nelze očekávat, že se něco někde ve věroučné části vynechá a něco jiného se přidá. Víra je něco živého a proto ji nelze převádět na nějaké kompromisní definice. Podle Ratzingera se každý máme snažit pokorně poznávat, co je na křesťanské víře opravdu podstatné, tj. co jsme nevymysleli sami, ale co jsme přijali od Pána. A tímto způsobem se vzájemně otevírat a naslouchat a nechat se vést Duchem Ježíše Krista, aby nás on sám mohl vést ve smyslu své prosby ve velekněžské modlitbě, abychom všichni byli jedno.

V dnešní ideově rozhárané a rozdělené době je dvojnásob důležité nejen odvážně vyznávat víru v trojjediného Boha, ale společně se snažit v bratrské úctě a pokoře vydávat svědectví o naději, která nikdy nezklame, protože se opírá o přísliby absolutní, tedy božské moudrosti a lásky ke všem lidem. Jde o hájení a prosazování důstojnosti každého člověka, ať žije kdekoliv, o podporu pokojného soužití mezi národy, rodinami i jednotlivci, o řešení často složitých sociálních problémů podle evangelia, o podporu vědecké a umělecké tvorby, o společný boj proti negramotnosti a podobně. Když budeme na různých úrovních takto spolupracovat, pak se navzájem lépe poznáme a postupně připravíme cestu k opravdovému  sjednocení všech křesťanů.

(Vysíláno Českým rozhlasem 17.1.2010)

 

O boji dobra se zlem

Předpovědi o tom, co nás v tomto roce čeká, nevypadají nijak příznivě. Mluví o pokračování ekonomické krize v podobě recese, o nebezpečích spojených s oteplováním planety a o záporných jevech populismu, klientelismu a korupce. Postupný rozpad tradičních hodnot, mezi které patří bezesporu poctivost ve vzájemných vztazích, dodržení daného slova a podepsaných smluv, respektování lidských práv, důstojnosti každého člověka včetně svobody přesvědčení a náboženského vyznání – to všechno nás podle prognostiků bude provázet i nadále. Ale tváří v tvář těmto záporným jevům je na místě otázka, zda jsou nutným důsledkem vývoje a zda je vůbec v možnostech člověka se jim nějak vyhnout. Sice už řecká mytologie tvrdila, že vesmír vznikl ze tmy a chaosu a vedle bohů, země a člověka k němu patřily také různé druhy zla, zahnané pod zemský povrch a vypouštěné ven jen v případě nutnosti. Ale stalo se, že zvědavá Pandora otevřela onu pověstnou skřínku a všechno nedobré, co poškozuje život, se tak dostalo ven a řádí volně ve světě.

Americký lékař Martin Scott Peck ve své knize Lidé lži aneb Psychologie lidského zla dává vzhledem k nastalé situaci celkem optimistickou radu, abychom všechno temné a záhadné vzali sice na vědomí, ale jako věřící křesťané se nebáli proti tomu pomocí účinné víry a naděje bojovat. Vyslovuje varování, že všichni, kdo berou zlo jako něco nutného, se tak dostávají do nebezpečí nákazy. Píše např.: Myslíme-li pouze na zlo, přivoláváme je. A přidejme ještě jednu jeho myšlenku: Být více proti ďáblu než pro Boha je velice nebezpečné. Zlo bývá, uvádí dále, s oblibou zlehčováno, takže se tvrdí, že maskou zla je dokonalá normálnost, že zlo bylo, je a bude, protože patří nějak k životu, a že všude najdeme lidi dobré a špatné, s tím prý nic nenaděláme. A tak se člověk přestává bránit a je přesvědčen, že všechny druhy špatností jsou přirozenou součástí života a stávají se tak rovnocenným partnerem dobra.

Dr. Peck se stále setkává s otázkou Proč je na světě zlo, ale nikdy se ho ještě nikdo nezeptal, Proč je na světě dobro? Oboje, jak dobro tak i zlo, zůstává ovšem tajemstvím, ale dobro se zdá být dokonce ještě větším tajemstvím než zlo. Ale vždyť dobro znamená život a zlem je všechno, co život v tělesném i duchovním smyslu zatěžuje a ničí. I když je třeba zlo nenávidět a obávat se ho, nelze proti němu bojovat nenávistí, ale v silách člověka je přemoci ho silou víry, naděje a lásky. Vždyť původ dobra je v tvůrčí myšlence Boží, jak nás ujišťuje bible. A připomeňme si, jak už ve Starém zákoně se zlo objevuje v mytologické podobě hada a pokouší první lidi tím, co je mu nejvlastnější, tedy lží. Tvrdí totiž, že Hospodin jim zakázal jíst ze všech stromů v zahradě, což ovšem nebyla pravda. A ujišťuje, že nepropadnou smrti, ale naopak se jim otevřou oči a budou jako Bůh znát dobré i zlé. Lidé podlehli lákavému podvodu a výsledkem bylo vyhnání ze zahrady v Edenu a obdělávání země v potu tváře. Hned následující 4. kapitola knihy Genesis mluví o vraždě pastýře ovcí Ábela, a jeho bratr Kain je potrestán a stává se na zemi psancem a štvancem. Kouzlo zla brzy vyprchalo a na viníka čekala bludná pouť světem se vší nejistotou,  bolestí a vnitřní prázdnotou.

Nový zákon a křesťanství radikálně oddělují dobro a zlo, když nám před oči stavějí Krista a Antikrista. Ježíš během tří let svého veřejného působení zvítězil nad hříchem v každé jeho podobě. Vzpomeňme jen na jeho boj s ďáblem během čtyřicetidenního pobytu na poušti, když ho dokonale odzbrojuje třemi větami z Písma, proti kterým je duch zla zcela bezmocný. V galilejském Kafarnau uzdravuje člověka posedlého zlým duchem, dále muže postiženého malomocenstvím, ochrnulého na nosítkách a mnoho dalších. Jak čteme ve 20.  kapitole Janova Zjevení, ďábel, otec lži je poražen a nemůže už nikdy zvítězit.

Zlo je ovšem síla, která působí vně i uvnitř lidských bytostí a snaží se všemožně škodit životu v jeho nejrůznějších podobách. Není přitom na první pohled zjevné, dovedně se dokáže skrývat a bere na sebe s oblibou převlek dobra, třeba krátkodobého. Je tedy nutné umět rozlišovat, jako měřítko mít na mysli Boží přikázání a nedat se oklamat něčím, co vypadá navenek lákavě, ale uvnitř je plné špíny a temnoty.

Je tedy i na nás, kdo věříme ve stálou Boží pomoc, abychom byli stále a znovu připraveni k obraně proti němu, u sebe i ve světě. Neměli bychom ho trpět jako nevyhnutelnou součást života. Účinnou zbraní proti zlu je láska – ale ne v tom běžném, romantickém smyslu, ale láska dynamická, podnikavá, která napomíná a trestá, a zároveň povzbuzuje. Platí to i o záporných jevech, o kterých byla řeč na začátku, a se kterými se soudný člověk nemůže smířit. Nazývejme je pravým jménem a snažme se i ve svém malém okruhu je přemáhat silou pravdy, té pravdy, kterou přinesl na svět Ježíš a která je vítězná za všech okolností.

(Vysíláno Českým rozhlasem)

 

V Novém roce 2010

Vstoupili jsme do nového roku a právem se ptáme, co nám přinese? Uklidní se ekonomická nejistota, která stále více ovládá poměry na trhu a otřásá finanční rovnováhou? Podaří se vyřešit nebo aspoň zmírnit pronikavou chudobu stamilionů našich bratří a sester zvláště v rozvojových zemích? Přestane násilí a démonická bohoslužba smrti na různých místech planety, a dokonce i tam, kde Ježíš hlásal smíření všech lidí dobré vůle? Uvědomí si ti, kteří odpovídají za správu veřejných záležitostí, že každé lidské jednání, tedy i to jejich, má mimo jiné také svou mravní stránku, která znamená, že se člověk rozhoduje pro dobro nebo zlo, pro život nebo smrt, pro pravdu nebo lež, pro službu druhým nebo pro osobní sobectví?

Papež Jan XXIII. ve známé encyklice Mír na zemi napsal: „Soužití lidí je tehdy spořádané, plodné a v souladu s jejich osobním důstojenstvím, spočívá-li na pravdě. Apoštol Pavel nás napomíná: ´Proto nechte lhaní a se svým bližním ať mluví každý jen pravdu. Vždyť jsme všichni údy, a máme tedy povinnosti k sobě navzájem.´ K takovému soužití dojde tehdy, když občané ´budou hledět mít v úctě jak práva druhých, tak i plnit své povinnosti.´  Podle těchto slov je cestou k řešení sebesložitějších situací odvaha k pravdě, která osvobozuje a ze které vychází vzájemné uznání, že i ten druhý, ať jde o jednotlivce nebo celý národ, má právo na život ve spravedlnosti a v rovných podmínkách.

Spisovatel Alexandr Solženicyn vycházel z podobné inspirace, když hlásal ono pověstné „nežít se lží“. I on se obracel nejen na hlavy států, ale na každého současníka. Dobře věděl, že v úsilí o skutečný pokoj a o vítězství pravdy záleží opravdu na každém z nás. I když zpytování vlastního svědomí není vůbec populární a moderní člověk od něho utíká, jak jen může, přesto je užitečné zamyslet se nad tím, do jaké míry jsme věrni požadavkům osvobodivé pravdy v maličkostech i ve věcech důležitých. Neboť podobně jako v mozaice, která se skládá z drobných kaménků až dává celkový obraz, podobně i v lidské společnosti se její celkový charakter vytváří drobným úsilím jednotlivých členů, kteří podle Pavlova doporučení ´se svým bližním mluví jen pravdu´.

Jedno argentinské přísloví říká: „Štěstí a rozklenutou duhu nevidíme nad vlastním domem, ale jen nad domem souseda.“ Tato latinskoamerická moudrost chce doporučit nesobeckou radost nad pohodou ve vedlejším bytě, na sousední zahrádce nebo v národě, který žije kousek za hranicemi. Zkrátka jde o to neulpět jen na svém písečku, jakkoliv malém nebo velkém, a nebýt jako onen chrobák v Čapkově hmyzím dramatu. Mít smysl i pro druhé lidi, ať se liší barvou pleti, náboženstvím nebo jinak, a odpoutat se od svého malého „já“, které tak rádo zalézá do své ulity a přede si jako spokojené kotě jen svou písničku.

Současný papež Benedikt při své návštěvě Rakouska prohlásil: „Naše víra se rozhodně staví na odpor rezignaci, která považuje člověka za neschopného pravdy – prý je pro něj příliš velká. Tato rezignace vůči pravdě je jádrem krize západní Evropy. Když pro člověka neexistuje pravda, pak v konečném důsledku neumí rozlišit dobro od zla. Potřebujeme pravdu. Ale na základě naší historie máme strach z toho, že víra v pravdu sebou přináší intoleranci. Když nás přepadne tato obava, pak je načase pohlédnout na Ježíše.“ Papež zde měl zřejmě na mysli napomenutí, abychom milovali své bližní jako sebe. V důsledku toho nevidíme v křesťanství jen morální systém, který napomíná a varuje před překročením Božích zákonů, ale naplno žitá víra nám přináší dar vzájemné solidarity, která respektuje druhého v jeho jinakosti a přeje mu jen dobré. Benedikt XVI. k tomu dodává, že pravé přátelství se živým Bohem nám dává sílu čelit výzvám dnešní doby a v souladu s Desaterem říci své „ano“ rodině, životu, odpovědné lásce, solidaritě, sociální odpovědnosti, spravedlnosti, pravdě a úctě k druhým lidem.

Závěrem si řekněme, že láska je silnější než smrt, a protože pravda nakonec vždy zvítězí, je užitečné a moudré postavit se na správnou stranu, tedy jít životem ve znamení pravdy a dobra. A nemít tyto zásady jen na vývěsním štítě, ale především v srdci. Pak se bude šířit pravý pokoj mezi lidmi i národy, a řetěz lidských srdcí oddaných pravdě, spravedlnosti a vzájemnému dobru bude stále silnější. Neboť v současném zápase sil dobra a zla si nemůžeme dovolit nečinnost a pasivitu. Tato výzva k náležité aktivitě platí pro každé společenství i pro každého z nás. Ježíš přece řekl: „Nebojte se, já jsem přemohl svět“!

 

O křesťanské rodině

Kdysi jsem četl román snad od Johna Steinbecka o americké rodině, která putovala na starém nákladním autě za prací od města k městu, od východu až na daleký Západ rozlehlého kontinentu. Vždycky nějaký čas pracovali na farmě nebo v továrně, rodiče a s nimi téměř dospělí synové, a pak jeli dál. Chlapci z té  rodiny by na některých zastávkách rádi zůstali, seznámili se tam s kamarády a tak se jim nechtělo opustit to nebo ono místo. Ale matka vždy radikálně zasáhla a znovu opakovala, že rodina musí zůstat  pohromadě. Zkrátka nedovolila, aby někdo opustil jejich rodinný koráb na čtyřech kolech. A teprve na poslední zastávce, která znamenala konec putování a poskytla všem slušné živobytí, se mohl každý člen zařídit podle svého. Svou zásadu, že rodina tvoří jednotný celek, ve kterém jeden podporuje druhého, ona americká matka nezdůvodňovala nábožensky, ale důvody pouze rozumovými, které ovšem mají svůj třeba neuvědomělý prapůvod v ustanovení samého Stvořitele.

Připomíná tak nazaretskou rodinu, jejímž srdcem naplněným láskou byla Maria, zatímco Josef byl jejím živitelem a strážcem. Ježíš jako poslušný syn pomáhá až do svého 30. roku v domácí tesařské dílně. A v žádném evangeliu není ani zmínky o hádkách, hlubokých rozporech a nedorozuměních, naopak, vzhledem ke krajní poslušnosti vůči Boží vůli právem předpokládáme, že tam vládla harmonie a šťastné spolužití, tedy vzájemná pomoc a porozumění pro druhého.

A přesto se nemůžeme dívat na život Svaté rodiny jako na bezporuchovou idylu. Vždyť těsně před Ježíšovým narozením se Josef s Marií museli spokojit pouze s nouzovým přístřeším, a brzy nato je čekala další potíž v podobě politického pronásledování, když vládce Herodes se bál o svou moc a raději obětoval život několika desítek chlapců. Následoval útěk mladé rodiny a Ježíška do Egypta, a teprve po dvou letech se mohli vrátit do Nazareta. Ve svých 12 letech zůstává Ježíš v Jeruzalémě, aniž by se s Josefem a Marií rozloučil. Když se opět setkali, zeptal se jich pouze: „Nevěděli jste, že musím být v tom, co patří mému Otci?“ Ne, oni to nevěděli. Chtěl jim tak naznačit, že musí jít svou cestou, která zcela odpovídá jeho pravému poslání. Něco podobného zazní o něco později z jeho úst při svatbě v Káně: „Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ Evangelista Marek podává zprávu o chování Ježíšových příbuzných, když uvádí: „Když vešel do jednoho domu, znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.“ A příbuzní už vůbec nemohli pochopit, proč Ježíšova cesta skončila na popravišti kříže.

Z těchto několika ukázek vidíme, že život nazaretské rodiny nebyl jen idylou, ale zasahovaly do něho nepříznivé okolnosti, které přinášely nečekané problémy a těžko pochopitelné momenty. Ale přesto je to pro nás poučné, neboť vidíme, jak dalece se Bůh solidarizuje s každým z nás i s našimi rodinami. Ví dobře, co znamená chudoba mnohých rodin, jak nespolehlivé bývají příbuzenské vztahy, jaké jsou potíže s výchovou dětí a jak těžce postihuje zbývající členy rodiny smrt milovaného člověka. Neboť to všechno zná Bůh z vlastní zkušenosti.

Jak má tedy křesťanská rodina žít a z čeho má čerpat posilu a útěchu? Rizika, která podstupuje, jsou mnohostranná, a tak se zde můžeme zmínit jen o pár věcech. Například o tom, že by nikdy neměl ustat vzájemný rozhovor, i když se zdá, že názorové rozdíly jsou příliš hluboké. Společná víra by měla propojovat jednotlivé členy i tehdy, když některý z nich nejedná právě v souladu s Desaterem a podobá se marnotratnému synu z podobenství. Nade vším by měla převažovat láska zcela podle Ježíšova vzoru, který miloval všechny lidi bez rozdílu a dokázal odpustit i těm, kdo ho křižovali. Důležitá je i společná modlitba, která upevňuje vztah k Bohu i k druhým, a společné naslouchání Božímu slovu a uvažování o něm.

Nazaretská rodina poznala předobře obtíže pozemského putování, a může být tedy vzorem i dnešním rodinným společenstvím. Při dnešním značném rozpadu rodin a při individualizaci jednotlivých členů je víc než vhodné zamyslet se nad příkladem Svaté rodiny. Jsme dnes svědky dosti časté mravní dezorientace a morálního cynismu, a tak je hledání pravých hodnot a pravdivého smyslu života východiskem a zárukou správné životní cesty, aby tak současná rodina byla pevným základním článkem života naší společnosti.

 (Vysíláno Českým rozhlasem 27.12.09)

 

Slovo na konec adventu

Přípravný čas v délce čtyř týdnů nám pomalu končí a – řečeno s básníkem – přede dveřmi je Štědrý den. Kromě jiných nezbytností se v těchto dnech setkáváme v kostelech, výstavních síních a tu a tam i v obchodech s různě výtvarně pojatými betlémy; některé jsou jednoduché, jiné zase složitě vyvedené. Ale všechny se nám snaží připomenout onu událost Ježíšova narození a vnést tak do našeho uchvátaného světa trochu pokojného zamyšlení a poukázat přitom na hodnoty, které navzdory vrtkavosti nejrůznějších časů a vlivů přetrvávají a dokazují tak svou potřebnost. Jeden kněz mi kdysi vyprávěl, že se na Štědrý den odpoledne zastavil ke krátké modlitbě v  kostele u Pražského Jezulátka.  Vzadu u vchodu byl vystavěn tradiční betlém, před kterým se zastavila  mladá maminka s asi pětiletou dceruškou. Dítě se nemohlo od jednoduchých postav Marie, Josefa a Dítěte v jeslích odtrhnout. Maminka je pobízela k odchodu, asi spěchala připravit štědrovečerní večeři, ale dcerka se dívala a dívala. A kněz, který to zpovzdálí pozoroval, si řekl, že třeba po letech se může v paměti onoho dítěte objevit vzpomínka na tento zřejmě hluboký dojem a může kladně ovlivnit rozhodování a chování v případných složitostech života.

V každém případě asi budete souhlasit, že k nám v souvislosti s betlémskou událostí promlouvá velké tajemství, které ovšem nevstoupilo do světových dějin s velkou slávou a barnumskou reklamou, ale na svůj význam se tu objevilo až příliš nenápadně. Opuštěná stáj za městem, okolní velké ticho a pak příchod pastýřů, prostých lidí, zarámovaly narození Božího Syna. Hledáme-li vysvětlení, může nás napadnout, že jde o dílo velké, absolutní lásky Stvořitele k nám lidem, abychom si uvědomili, že nezáleží na bohatství a na vnější slávě, ale na lásce, která se nepovyšuje, ale sestupuje a sklání se k druhému člověku, i když je třeba ubohý a ponížený. Jde tedy o pravý opak lidské pýchy, která stále touží udělat ze sebe střed všeho dění. A pastýři, kteří se u jeslí objevili jako první? Ti představují odvěkou touhu člověka nejen po rodinné pohodě, ale i po radosti, která naplní srdce člověka a která není závislá na vnějších okolnostech. Hlídači ovcí, ve své podstatě mírní a chudí, jsou připravení a otevření přijmout radostnou novinu o zrození božského Dítěte a o světle, které propůjčuje živá a pokorná víra.

A nesmíme zapomenout na další skupinu, která se k jeskyni pomalu blíží, když se předtím zastavila u tehdejšího představitele veřejné moci krále Heroda. Podle Matoušova popisu jde o mudrce, nejspíš hvězdopravce z Východu. Je příznačné, že přicházejí uctít Dítě až jako druzí, po pastýřích: prostí lidé mají přednost, ale nejsou vyloučeni ani učení, kteří bádají o přírodě a o zákonitostech vesmíru. Tato jejich moudrost umožňuje nejen jim, ale i každému, kdo hledá pravdu,  přístup ke Kristu. Uvědomme si, že jde navíc o pohanské mágy, kteří před svou historickou cestou nesdíleli očekávání Izraele, že přijde Mesiáš. Můžeme si to vysvětlit nejen jejich pozorovatelským talentem, ale lze v tom vidět i předznamenání faktu, že evangelní zvěst o příchodu Boží lásky na tento svět není vyhrazena pouze členům vyvoleného národa, ale patří všem lidem dobré vůle.

O Vánocích k nám tedy promlouvá velké tajemství prostory a pokory, které se tolik liší od touhy hromadit pro sebe majetek a moc jako důsledek rostoucího sobectví, které pak nezná hranic. Právě v jednoduchosti, v lásce a ve vzájemné důvěře spatřujeme velký odkaz Vánoc. Pak si můžeme plně uvědomit, že i do světa a do našeho života vstoupila událost, která má sílu všechno změnit především v našem vlastním nitru. Pán všeho tvorstva a našeho života přišel, je zde a neopouští nás, naše rodiny, naše pracoviště, celý náš svět a vesmír s jeho zdánlivou nekonečností. Věčná moudrost vstoupila do našeho času a stala se tělem, aby proměnila i náš čas a náš život. Svět už není jen jeho dílem, ale je jakoby částí jeho samého. Nepotřebujeme ho hledat v nedostupnosti nebeského horizontu, ale v hlubinách vlastního srdce obnoveného vírou a nadějí. A světlo víry prozařuje i naše noci, a vytváří obdobu svaté noci prozářené světlem Boží lásky a spravedlnosti.

Vánoce nechtějí být jen poetickou vzpomínkou a příležitostí k obdarování pozemskými pozornostmi, ale především vyznáním skutečnosti, že Bůh vstoupil naplno do dramatu lidských dějin, a přes povykování světa z něho neodchází, ale přináší pokoj těm, kdo mají dobrou vůli vzít ho na vědomí, uvěřit v něho a svěřit se mu do ochrany. Jinými slovy říci „ano, amen, staň se“ k Božímu Slovu, které je slovem pravdy a nekonečné lásky. A toto nadpřirozené, božské Slovo chce vstoupit i do našeho srdce, tak jako v Betlémě vešlo do světa, aby nám přineslo pokoj, naději a plnost své lásky.

 (Vysíláno Českým rozhlasem) 20.12.09