Premonstrátský kněz a duchovní, bývalý mluvčí České biskupské konference a ředitel tiskového střediska, bývalý prezident České katolické charity. Jeho duchovní slovo je pravidelně vysíláno Českým rozhlasem.
O duchovní zkušenosti
Při kněžské pouti do Číhoště jsme si před týdnem připomněli 60. výročí mučednické smrti tamního faráře P. Josefa Toufara, abychom uctili jeho památku a zamysleli se nad jeho odkazem dnešku. Připomněli jsme si větu, kterou pronesl z kazatelny 11. listopadu roku devětačtyřicátého: Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte - to mu v onu adventní neděli zbývalo pouhých 76 dní života, a uvědomili jsme si, jak silná byla jeho víra, se kterou zakoušel jistotu Boží přítomnosti v osudné kobce valdického kriminálu. Svým postojem se podobal jinému politickému vězni, Janu Křtiteli, který na březích Jordánu hlásal nutnost pokání, neboť ten, který má přijít po něm, už stojí mezi přítomnými. A když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity s otázkou Kdo jsi, vyznal a nezapřel, že Mesiáši není hoden ani rozvázat řemínek u opánků. Skončil – jak jinak – na popravišti. Podobně nezapřel Božího Syna ani P. Toufar, a oba posilovala zkušenost, že ve svých celách nejsou sami, ale je tam s nimi citelně přítomna nepřemožitelná Boží láska, která jim dodává potřebnou naději a vytrvalost.
Kardinál Ratzinger napsal: Jistě, Pán potřebuje naši píli a naši oddanost. Ale my potřebujeme jeho přítomnost. Neboť účinky naší práce nejsou jenom v tom, co děláme, ale neméně i v tom, co sami jsme, jestliže se stáváme zralými, svobodnými a pravdivými tím, že zapouštíme kořeny svého bytí do plodné tichosti Boží. Jistě souhlasíme s kardinálem, že nutně potřebujeme co nejčastěji prožívat blízkost Ježíše Krista, neboť jinak naše víra neobstojí. Připomeňme si zkušenost vůdce Izraelitů Mojžíše, která stála na počátku jeho osvoboditelského díla. Žil celkem poklidným životem, a když jednou pásl stáda svého tchána Jitra, prožil neobyčejný zážitek. Aniž očekával něco zvláštního, vedl stádo stepí, aby vyhledal vhodnou pastvu. U hory Chorébu uviděl zvláštní úkaz v podobě hořícího trnitého keře. Když se k němu přiblížil, uslyšel volat své jméno spolu s výzvou, aby se nepřibližoval, ale zul si opánky, neboť místo, na kterém stojí, je půda svatá. Obuv si měl zout na znamení úcty vůči tomu, kdo k němu mluví. Ten se ostatně představuje: Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.
Zopakujme si: do všední Mojžíšovy práce vstupuje náhle hluboká zkušenost s Hospodinovou přítomností, která znamenala zásadní změnu v jeho životě, když mu přiblížila jeho nejvlastnější poslání. Prorok Jeremiáš později píše: Ty jsi, Hospodine, uprostřed nás a nazývají nás tvým jménem. Tato slova vztáhněme na sebe a ptejme se, jak se dá i v dnešní době zakusit Boží blízkost. Neboť – jak zjistil teolog Karl Rahner, věřící zítřka bude mít buď mystickou zkušenost, nebo nebude už věřit vůbec. Jde tedy i u nás o prožitek skrytého Boha, který paradoxně právě svou skrytostí dává najevo svou přítomnost. Tu si můžeme uvědomit při pohledu na uplynulý den: kdybychom vedli deník, který zážitek, setkání nebo myšlenku bychom si zanesli pro jejich závažnost a ptali se, jakou výzvu nebo příslib pro nás znamenají. Vždyť už Mojžíš toužil spatřit Boží slávu, a slyšel odpověď: Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin… Postav se na skálu. Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo. Podobnou zkušenost udělali ostatně i učedníci prchající ve zmatku do Emauz, když se k nim přidal vzkříšený Ježíš. Oni ho nepoznali, a teprve dodatečně si řekli: Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám smysl Písma?
Závěr? Neviditelný bůh není daleko od nikoho, kdo v něho věří, a jeho blízkost se projevuje nejrůznějšími způsoby. Uvědomíme si ji až dodatečně, když otvíráme zrak pro zážitky a události života, které se nás nějak zvlášť dotkly. Bůh k nám tedy mluví jednak ve slovech Písma, ale také v událostech všedních dnů, které promýšlíme rozumem a vírou. Znamenají velkou inspirující posilu do našich často rozporuplných nejistot. Nemusíme proto odcházet ze světa do uzavřených prostor, abychom se setkali s Bohem. Události samy jsou polem, na kterém se s ním setkáváme. Už sv. Ignác z Loyoly potvrdil, že ve všech věcech můžeme nalézt Boha. A ještě daleko starší biblická zbožnost byla přesvědčena, že Bůh je Bohem dějin, tj. chce být s námi stále na cestě. Martin Buber překládá Hospodinovo Jsem, který jsem s malým doplňkem: Jsem stále s tebou! Živý Bůh smlouvy svůj lid tedy stále provází.
Vše, co se děje, nás může nějak oslovit. Naše dny a místa, kde žijeme, jsou tedy příležitostí k setkání s tím, který řekl: Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa. Záleží tedy na hloubce naší víry, aby nám pomohla odkrýt tajemnou pravdivost těchto slov našeho Pána.
P. Michael OPraem
Postní úvaha o pokoře
Čínský filozof Konfucius, který žil v 6. století př.Kr., řekl: Člověk má tři cesty k získání moudrosti. Tou první je přemýšlení – ta je nejvznešenější. Druhou je napodobování – ta je nejlehčí. Třetí cestou je zkušenost, a ta je plná hořkosti. Když tuto filozofovu myšlenku použijeme např. na podobenství o marnotratném synu (už proto, že se mu všichni aspoň v něčem podobáme), vidíme, že si k návratu, tedy ke svému zmoudření, zvolil cestu plnou hořkých výčitek. Uvědomil si, co všechno jako svobodný syn dobrého otce ztratil. A proto se k němu nevrací ve stejném stavu, v němž od něho odešel: stala se s ním pronikavá změna k lepšímu a tím jeho návrat znamená paradoxně cestu vpřed. Neboť se v otcově náručí opět setkal s láskou, která na něho čekala, neboť ho nikdy neopustila. A umožnila mu nový začátek.
Ale je tu ještě jeho starší bratr. I když všechen otcův majetek patří i jemu, považuje sám sebe jen za čeledína, který zná pouze práci a nedopřeje si ani trochu radosti. A to ho zaslepuje. Ve svém mladším bratru vidí jen požitkáře, který rozházel v pochybné společnosti otcovský podíl. Nezaslouží si proto nic než přísné potrestání. Starší bratr vůbec nezaznamenal jeho vnitřní změnu a neporozuměl ani otcově lásce – ta ho naopak pohoršuje. Na příkladu obou synů vidíme, že jak bezuzdné požitky, tak i pouhá práce bez trochy radosti člověka ochuzují a odvádějí od schopnosti opravdové odpouštějící lásky a od prožitku vzájemné důvěry. Ale tam, kde si je člověk vědom svého božského původu a pravého určení, tam pociťuje blízkost Božího království s jeho útěchami a s vědomím, že smí svobodně spolupracovat na jemu svěřeném úseku Pánovy vinice. Raduje se i tehdy, jak píše apoštol Jakub, když prožívá nelehké chvíle v podobě různých zkoušek. Víte, že zkouška vaší víry vede k vytrvalosti, čteme v jeho listu. S vytrvalostí ať je spojeno dílo dokonalé, aby…vám nic nescházelo a v ničem abyste nezůstávali pozadu.
A teď se zamysleme nad sebou a snadno zjistíme, že nikdy neodvádíme dokonalé dílo, o vytrvalosti v hodinách zkoušek ani nemluvě. Naše vnitřní rozpoložení vhodně vyjadřuje žalmista, když spolu s námi prosí: Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost, mou nevěrnost smyj ze mne dokonale, očisti mě od mého hříchu. Proto je víc než vhodné podívat se na svůj život ve světle evangelia. Papež Benedikt v listu k postní době uvádí: Aby každý mohl žít život v plnosti, potřebuje něco hlubšího, více osobního, co lze získat pouze jako dar. Jde o to, aby člověk žil z té lásky, kterou mu může dát jen sám Bůh, protože je stvořen podle jeho obrazu a podoby. Hmotná dobra jsou samozřejmě užitečná a potřebná. Ještě mnohem více než chléb totiž člověk potřebuje Boha. A toto vědomí naší krajní potřebnosti nás má proniknout už proto, abychom soustavně a trpělivě odstraňovali překážky, které nám brání žít naplno podle zjevených pravd a které jsme si sami zavinili. Neboť naše všudypřítomné „já“ se klade mezi nás a Boha a nabízí nám nejrůznější příjemné a líbivé náhražky. Jde o stálý vnitřní zápas, o kterém mluví Ježíš, když nám doporučuje stálou bdělost. Papežův postní list upozorňuje, že víra je naprosto odlišná od něčeho přirozeného, jednoduchého a zřejmého. Je třeba mít pokoru, abychom přijali, že pouze někdo druhý nás může osvobodit od našeho vlastního „já“ a darovat nám na oplátku sebe sama.
Jestliže obecně platí, že pokora vede bezpečně k pravdivému poznání, pak to platí dvojnásob i o našem sebepoznání, když nám pomáhá odložit „brýle mámení“ a staví před nás často bolestnou pravdu o našich nedostatcích a nejrůznějších vadách, které bychom si jinak ani neuvědomili.
A ještě něco: Jak píše vynikající znalec duší sv. Augustin, náš život nemůže být během této pozemské pouti bez pokušení: cesta kupředu totiž vede jen přes naše zkoušky a jenom ten, kdo byl podroben zkoušce, ví, co v něm je. Vítězné koruny se dostane jen těm, kdo zvítězí, zvítězit může však jen, kdo podstoupí zápas, a k zápasu je třeba protivníka a zkoušek. Moudrý biskup nabádá k opuštění našich temnot a k životu v plném světle Ježíšovy pravdy, tedy k opuštění jen pozemských pomíjivých zájmů. Být ochoten denně začínat znovu, stejně jako stále znovu začíná i církev, která nežije ve všech národech po celém světě ve velké slávě, ale ve velkém pokušení. K jeho přemožení nemá ani ona jiný prostředek než ten, který byl kdysi doporučen členu židovské rady Nikodémovi: narodit se znovu v Duchu a pravdě. Toto znovuzrození je událost, která má pokračovat bez přestání a uskutečňovat se stále znovu. Postní doba je k tomu velkou výzvou.
P. Michael OPraem
Postní příklad arského faráře
Na začátku postní doby si připomeňme příkladně asketickou postavu sv. Jana Marii Vianneye, faráře z nepatrného Arsu s jeho slámou pokrytými domky, 230 obyvateli a čtyřmi hospodami. Revoluce a napoleonská doba se podepsaly jak na víře, tak na mravech vesničanů. Sem přichází v roce 1818 Jan Maria, aby během několika let proměnil Bohem zapomenutou vesnici v hluboce věřící společenství. Putují sem lidé z Evropy a dokonce i z Ameriky, aby vyslechli kázání zdejšího faráře a také se u něho vyzpovídali. Nakonec jich připutovalo ročně přes sto tisíc. On sám mluvil přitom velmi jednoduše. Tak např. v jednom kázání řekl: Člověče, jsi tak chudý, že musíš o všechno prosit Boha. Co tím asi chtěl říci? Jsme snad jako lidé tak malí a ubozí, že sami nic nedokážeme? Anebo je v jeho slovech obsažena velká pravda o naší hodnotě a důstojnosti, totiž že žijeme z Boha a v Bohu, a to znamená nejen chudobu, ale i bohatství? Vždyť už sv. Augustin podobně mluví o bohaté potřebnosti a filozof Pascal o šlechetné bídě člověka. Neboť nejvíc ze všeho potřebujeme žít z Boha, a to je současně i naše největší obdarování.
Současníci arského faráře pozorovali zvláště jeho jasné, modré oči, které zářily dobrotou a přátelstvím vůči každému. Jednomu z návštěvníků řekl: Budete-li žít jako dosud, nepřinesete milému Bohu nic než ubohé zbytky svého srdce, neboť jste ho opotřeboval a unavil pro zájmy, které neodpovídají jeho vůli. Svým zrakem viděl až do duše každého kajícníka a odkryl skrytá tajemství jeho života ještě dřív, než on promluvil. Když kněz Jan Maria ve svých 73 letech umírá, je doslova vyčerpán. Zcela ho strávila služba lidem, zvláště když seděl až 18 hodin ve zpovědnici, v této kleci, jak ji jednou nazval. A naslouchal vyznání hříšníků a jejich prosby o radu a pomoc.
V jednom kázání řekl: Celý svět může nasytit duši stvořenou pro Boha právě tak málo jako špetka mouky hladového. Tato jeho obrazná řeč potvrzuje to, co poznali velcí hledači pravdy všech dob; totiž že každý člověk v sobě má neutišitelný hlad po věčnosti. Ale je tomu opravdu tak? Nežije mnoho lidí z toho, co jim nabízí svět, ať jde o majetek, moc, úspěch nebo slávu? Nabízí se ovšem naléhavá otázka, zda jim to přináší trvalou radost a uspokojení a zda světskými nabídkami naplňují smysl života. Daleko spíše můžeme říci, že existuje dobro, které může člověka zcela naplnit a které spočívá ve zkušenosti pravé lásky, tedy ve schopnosti milovat a být milován. Tuto možnost nám daruje Bůh, kterého Písmo nazývá zvláště u evangelisty Jana láskou.
S tím souvisí i další slova arského faráře o čisté duši, která je skrytá jako mušle na mořském dně; jednoho dne ale její krása zazáří na slunci věčnosti. Takovou čistou duší byl především on sám. Všechno vpravdě krásné a čisté je skoro vždy zahaleno a žije v pokorném ztišení. Naopak to zlé, hlučné a panovačné se dere kupředu, aby bylo středem pozornosti. Prorok Izaiáš to hodnotí takto: Pokorní se budou znovu radovat z Hospodina a budou jásat vstříc Svatému Izraele. A o sto let později mluví prorok Sofoniáš o obnově Božího lidu, a proto Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, raduje se z tebe a veselí. Tato prorocká slova potvrzují, že člověk může vyzařovat svou vnitřní krásu i k radosti samého Boha!
Všichni chceme být šťastní, a pokud jsme věřící, víme, že podle křesťanského učení i podle příkladu sv. Jana Marii Vianneye je jistou cestou k tomu čistota srdce spojená s hlubokou důvěrou v Boží vedení a s úsilím o stálé obrácení. V období kajícnosti, do kterého vstupujeme, nás ostatně napomíná i apoštol Pavel, když nám klade na srdce, abychom se smířili s Bohem a nepřijali Boží milost nadarmo. A volá: Teď je ta doba příhodná, teď je ten den spásy! Jeho slova stojí za důkladnější zamyšlení, neboť žijeme jen jednou, a z této jedinečnosti darovaného času vyrůstá naše odpovědnost, jak jej prožijeme. Jsme povoláni do určité doby a tento náš čas určuje Bůh, ne my nebo někdo jiný z lidí. Proto je každá vteřina cenná, a toto apoštolovo nyní není v naší moci. Máme možná před sebou ještě dlouhý život, zažijeme třeba ještě celou řadu postních týdnů, a přesto každý okamžik našeho života má svou neopakovatelnou cenu. I v tom je pokorný arský farář i výzvou i bratrským příkladem.
P. Michael OPraem
Příklad Přemysla Pittra
Křesťanství nelze prožívat kdesi v mystickém ústraní, ale křesťan se stává křesťanem teprve ve styku s lidmi, v zápase o Boží království na tomto světě. To jsou slova vyznavačského sociálního pracovníka, zachránce mnoha chudých a pronásledovaných lidí a stovek dětí, Přemysla Pittra. Narodil se ve vzrušené době konce 19. století jako syn tiskaře, a i když ho jeho zbožná matka vychovávala ve víře, už ve svých jedenácti letech se stal ateistou. Žil dosti nevázaně až do doby, kdy ho na střední škole výrazně ovlivnil profesor Emanuel Rádl, autor známéÚtěchy z filozofie. Jako učitel byl u žáků velmi oblíbený a kriticky posuzoval tehdejší českou společnost. Řešení viděl v návratu k vnitřní mravní opravdovosti a odpovědnosti jednotlivce. V jednom svém článku napsal: Situace je taková: celý duch našeho veřejného života je výchovou k potlačování osobností, k potlačování individuálního mravního a rozumového hodnocení v domnělém veřejném zájmu…Pittr později na Rádla vzpomíná takto: Ukázal mi bojovnou stránku křesťanství, a to v době, kdy jsem byl snad příliš odvrácen od světa.
Dalším mezníkem v jeho životě bylo setkání s Novým zákonem. Došlo k němu za jeho dovolené z fronty, tedy během 1. světové války, jak o tom svědčí zápis v jeho poznámkách: Začal jsem číst Ježíšovo Kázání na hoře a některá jeho podobenství – a to byl onen den, kdy se mi pojednou v duši rozbřesklo a já plakal v hlubokém duševním pohnutí. Po skončení války se kromě přednáškové činnosti, ve které propagoval křesťanské zásady, věnoval sociální péči o děti pražských proletářů, zcela ve smyslu blahoslavenství o chudých, kterým patří nebeské království. Věřil, že smyslem lidského života je žít jako Ježíš, tedy prokazovat bezvýhradnou lásku a milosrdenství potřebným. Sotva si tedy mohl zvolit lepší práci než starost o ty nejbezbrannější. Proto zakládá stavební a bytové družstvo, které buduje na Žižkově Milíčův dům jako útulek pro opuštěné a zanedbané děti, a zároveň jako přednáškové centrum pro dospělé a jako veřejná jídelna. Svůj záměr vyjádřil takto: Náš Milíčův dům má být školou Kristových revolucionářů, odkud mají vycházet lidé naplnění soucítěním a prodchnutí touhou po spravedlnosti života.
Dalším jeho projektem bylo vybudování ozdravovny pro nemocné děti v Mýtě u Rokycan, kam později přijímal i děti uprchlíků ze Sudet a za války dokonce děti ze židovských rodin, které tak zachránil před koncentračním táborem. Krátce po skončení války zajistil pro děti z terezínského ghetta ubytování ve třech státních zámcích nedaleko Prahy, ale staral se i o opuštěné a nemocné německé děti z internačních táborů. Nehleděl přitom na národnost, i v tom se snažil následovat Kristův příklad.
Celou jeho činnost provázela ustavičná modlitba. Řídil se Ježíšovými slovy, že máme jít do samoty a modlit se k Bohu Otci, který je ve skrytosti. Je to umění, kterému se musíme učit, napsal v jedné úvaze. Umět se soustředit znamená hledat cestu ke svému středu. Obyčejně zůstáváme na půl cestě a nepronikneme tak k jádru své bytosti. Zapomínáme zavřít dveře, a proto ruch ulice a zvuky světa jdou za námi. Bez zvnitřnění není modlitby, a andělé jako Boží poslové k nám nemohou proniknout a my neslyšíme jejich hlas.
Vraťme se k prvnímu blahoslavenství, které vidí církev jako společenství chudých v Bohu. Jako takové má žít v přesvědčení, že majetek je nutno chápat jen jako službu potřebným, jak jsme to viděli na činnosti Přemysla Pittra. Jde o kulturu vnitřní svobody, která se radikálně staví proti sobeckému majetnictví a vytváří tak předpoklady pro sociální spravedlnost. Horská řeč není sice sociálním programem, ale jen tam, kde žité a živé křesťanství dává sílu k zodpovědnosti za bližního i za celou společnost, může vyrůst i sociální spravedlnost. Každý můžeme tedy přispět k vnitřní obnově církve, když budeme stavět na Božím slově a když budeme zároveň v pokoře a dobrotě srdce připraveni sloužit. Jak uvádí papež Benedikt v knize o Ježíši Nazaretském, Písmo v sobě všude nese potenciál pro budoucnost, který se otevírá teprve tím, že člověk slova Písma prožije a protrpí.
Tato papežova myšlenka o účincích Božího slova nás vede k hlubšímu vědomí o potřebě hluboké, aktivní mravnosti každého z nás, která vychází z víry a připomíná naši odpovědnost nejen za sebe a za své jednání, ale i za naše okolí, za společnost, ve které je nám dáno žít. Dynamická síla křesťanství, která se v dějinách tolikrát osvědčila i v situacích daleko horších než je naše, se má znovu projevit jako zušlechťující, smiřující a sjednocující prvek v rozháranosti, nejednotě a sobectví současné doby. Tak má naše světlo svítit lidem, říká Ježíš, aby viděli naše dobré skutky a velebili našeho společného Otce v nebesích.
(Český rozhlas 14.2.2010)
Bůh k nám stále přichází
Americký misionář Stanley Jones, který působil po léta v Indii, vypráví v knize „Kristus u kulatého stolu“ o mnoha rozhovorech, které vedl s tamními brahmíny. Skoro vždy se jejich řeč točila kolem otázky, jak daleká je cesta nás lidí k Bohu. Indičtí účastníci debat na ni pravidelně odpovídali, že cesta k Bohu je nekonečně daleká. Je dokonce tak dlouhá, že jeden lidský život vůbec nestačí, aby ji překonal. Proto jsou k tomu potřebná jeho mnohá opakování v podobě reinkarnace. Náš misionář se naopak odvolal na radostnou zvěst Nového zákona, podle které se Bůh sám lidem otevřel v Ježíši Kristu, aby nám tuto vzdálenost pomohl překonat. Jinými slovy sám iniciativně hledá naši blízkost, aby nám pomohl, neboť je lidským odvěkým údělem přebývat v temnotě a ve stínu smrti. Většina přítomných Indů jen potřásla hlavou a prohlásila, že toto křesťanské přesvědčení je příliš jednoduché, než aby bylo pravdivé. Ale přesto se občas stávalo, že někdo z nich této novozákonní větě porozuměl a přijal ji. A po určitém čase přiznal, že pak do jeho srdce vstoupil pokoj a s ním i jistota spásy, kterou mu předtím nedarovalo ani cvičení jógy nebo zenových meditací.
Skutečnost, že Bůh hledá člověka, aby se mu přiblížil a byl jím dokonce přijat, zaznělo s dostatečnou jasností v Ježíšově kázání v synagóze jeho domovského města Nazareta. Využil tehdejších zvyklostí a tradic, podle kterých měl každý dospělý Žid právo ve shromáždění přečíst a vyložit úryvek z Písma. Takže přečetl verš z proroka Izaiáše, kde stálo: Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léta Páně. A nakonec zdůraznil: Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli. Tím chtěl svým posluchačům říci, že tato prorokova slova se dnes, kdy k nim promlouvá v synagóze, vyplnila právě na něm. Neboť se všem lidem stal jedinou nadějí v každém druhu jejich beznaděje, a proto je i světlem, které je ozařuje v temnotách a stínech smrti. Jistě chápeme, že toto Ježíšovo „dnes“ se nevztahovalo jen na tehdejší dobu a na úzký okruh tamních Nazaretských, ale i týká se bezezbytku i našeho dneška, neboť těmi chudými, zajatými a slepými, o kterých se mluví v evangeliu, jsme i my.
Stačí se jen trochu zamyslet a snadno poznáme, že naše chudoba vychází z vědomí našich příliš lidských slabostí a nenaplněné touhy po uznání a lásce. Jako zajatci jsme závislí na mnoha věcech a vztazích, které nám brání v plném osobním rozvinutí našeho charakteru i schopností a v překonání častých stavů úzkosti, nejistoty a bytostné omezenosti. A býváme ještě navíc slepí, když nepoznáváme celou pravdu o sobě a o svém nejvlastnějším povolání. Ale při osobním, otevřeném a upřímném setkání s Kristem se naše chudoba rázem proměňuje v bohatství, slepota v jasné vidění a poznávání a naše zajetí v prostor plné svobody. To je obdarování, které nám připravila Boží láska.
Tam míří i Ježíšova výzva Zajeď na hlubinu!, která platila nejen Šimonovi a jeho společníkům, ale je určena každému z nás. A naše úsilí o hlubší chápání evangelia jako odpověď na Boží milosrdnou lásku určenou každému z nás vytváří možnost užšího společenství s tímto dárcem nové síly a naděje. Teprve pak jsme schopni zaujímat zvláště v osudových otázkách života rozhodný postoj opřený o naši hlubokou víru, a tím také k účinným projevům tolik potřebné lásky k našim bližním. Jistě víme z vlastní zkušenosti, že naše důvěra v Boží bezprostřední blízkost, ochranu a pomoc roste zvláště v dobách, kdy se nám podaří překonat povrchní vnímání myšlenek, lidí i věcí kolem nás, které je tak svůdné a zároveň oslabující a tím nebezpečné a které odvádí od přijetí plné pravdy.
Apoštol Pavel mluví na základě vlastních prožitků, když v listě Římanům ujišťuje, že opravdovým věřícím nemůže nic na světě vzít tu úžasnou pravdu, že Bůh má každého z nás božsky rád. Neboť v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. Nic nás tedy nemůže odloučit od této Boží lásky, nejdokonalejší, neselhávající a trvalé, i když si musíme spolu s apoštolem Petrem upřímně přiznat, že jsme lidé hříšní. Ježíš vedl k této zkušenosti své nejbližší spolupracovníky-apoštoly, a povzbuzuje jejich prostřednictvím i nás, abychom se navzdory nejistotám všeho druhu nestrachovali; neboť v okamžiku našeho křtu vstoupil na nejistou loďku i našeho života, aby s námi bratrsky sdílel námahy dne i horka.
(Z Českého rozhlasu 7.2.2010)
Příklad Simony Weilové
Vesmíru vládnou dvě síly: světlo a tíže, napsala Simone Weilová, dcera z pařížské židovské rodiny, která byla po celý život přitahována křesťanstvím. Vystudovala filozofii a působila několik let jako učitelka, ale zároveň si přála poznat z bezprostřední blízkosti obyčejný denní život pracujících lidí. Opouští proto učitelskou katedru a pracuje jako dělnice v automobilce Renault. Ale mezitím vypukla světová válka, a tak se jako židovka musí skrývat před nacisty. Utíká před nimi nejprve na jih do Marseille a odtud do Spojených států, ale život se jí tam zdá příliš pohodlný a zajištěný, a proto se po čase vrací do válkou zkoušené Evropy. V jedné londýnské nemocnici působí jako ošetřovatelka, trpí ovšem podvýživou a náročností služby, takže zakrátko umírá na tuberkulózu. Bylo pro ni charakteristické, že po celý svůj poměrně krátký život – umírá jako 34letá – hledala s příkladnou, soustředěnou pozorností pravdu. V jádru jejího úsilí bylo setkání s Bohem, jak tomu učí církev, aby mohla naslouchat jeho slovům a přemýšlet o nich. Přiznala se, že po měsících vnitřní temnoty, kdy byla zmítána nejrůznějšími pochybnostmi, se jí dostalo vnitřního poznání, že každé lidské bytosti bez výjimky je určena plnost pravdy. Proto se máme stále snažit o její poznání, neustále cvičit svou pozornost a poslušně podle poznané pravdy žít, poznamenala.
Vesmíru tedy vládnou podle této filozofky dvě síly, světlo a tíže, jak čteme v jejích poznámkách. Pohybujeme se po celý život v hmotném světě, který nás zatěžkává a táhne spíše dolů, od vertikály k horizontále, po přirozené rovině pohybu. Ale my přece bytostně potřebujeme onu světelnou a přitom duchovou energii, které říkáme milost. Její zdroj je ovšem mimo nás, ve zdánlivě nedostupném Bohu. Weilová cituje v této souvislosti Ježíšova slova v Janově evangeliu: Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Proto se v každém období svého krátkého života snažila obnovit rovnováhu mezi tíží hmoty a světlem Boží milosti. Byla pevně přesvědčena, že i jí stanovila odvěká moudrost úkol, který musí splnit, a proto v konkrétních událostech a výzvách hledala projev této Boží vůle, aby se jí nezpronevěřila. Svědčí o tom i tato její myšlenka: Skrze nekonečnost času a prostoru k nám přichází mnohem nekonečnější Boží láska, aby se nás zmocnila. Přichází ve svou hodinu. Máme možnost ji vědomě přijmout nebo odmítnout. I když máme své uši zavřeny, přichází stále znovu jako žebrák, a právě tak jako žebrák jednoho dne nepřijde. Autorka tím chce naznačit jakousi nesmělost Božího příchodu, který se nevnucuje, abychom mu otevřeli svá srdce, ale trpělivě čeká, až se vzpamatujeme a přijmeme ho. Vždyť i novozákonní výpověď mluví v podobném smyslu: Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě. Weilová navazuje na tento citát z poslední knihy Nového zákona a pokračuje: Jestliže své srdce ochotně otevřeme, Bůh do nás vloží malé semínko a jde dál. Od tohoto okamžiku nemá Bůh ani my nic jiného na práci než čekat. To není tak lehké, jak se zdá, neboť růst semene v nás je bolestný. Musíme odstranit plevel… A přesto semeno roste svou vlastní silou. A přichází den, kdy duše náleží Bohu a kdy ho opravdu a skutečně miluje.
Celý intelekt této ženy byl proniknut duchem Ježíšova evangelia, i když do církve nikdy nevstoupila. Podobala se tak pohanské Syroféničance, která přichází za Kristem a prosí o uzdravení své dcery. Tato matka je obrazem člověka, který zažívá velkou vnitřní temnotu a bolest, ale zároveň silně doufá v milosrdné gesto Božího Syna. Prosebnice se přitom pohybuje mimo viditelnou ortodoxii vyvoleného lidu, ale je natolik pokorná a zároveň neodbytná, že je nakonec vyslyšena.
Filozofka Weilová věděla, že prosit a otvírat se Boží vertikále znamená stálé úsilí. Neboť povrchní vrstva v nás, tedy naše já, se cítí ohrožena a vymýšlí si všechny možné lži a okliky, aby mohla zůstat jen u přirozených zájmů. Tak se ostatně chová denně mnoho lidí, kteří jsou poplatni své povrchnosti. Proto je nutné ze všech sil hledat Boží tvář a očekávat příchod dne, kdy bezpečně poznáváme Boží vůli, souhlasíme s ním a jednáme podle ní. Tím vším musíme podle Simony Weilové projít, abychom pochopili krásu a velikost cesty vzhůru, za nadpřirozeným světlem. To, co by bez pravé víry, naděje a lásky bylo zcela nemožné, totiž projít zaslíbenou branou k nadpřirozenu a dotknout se ho aspoň okrajem své duše, to se může stát skutečností. Na tuto bránu můžeme ovšem jen pokorně zaklepat. Otevírá ji někdo jiný, totiž živý, milující Bůh. Zkusme tedy na tuto bránu zaklepat i my.
(Vysíláno Českým rozhlasem)
Cesta k mravní obrodě společnosti
Bývalý politický vězeň komunismu P. Antonín Huvar jednou vyprávěl, jak navzdory řádění dozorců zakoušel celou svou bytostí Boží přítomnost, která nejen jemu, ale i ostatním, kteří žili svou vírou a nadějí, pomohla přežít mnohaletý pobyt za mřížemi. Podmínkou ovšem bylo, aby si i v nelidských podmínkách zachovali smysl pro čest a pravdu. Naopak ten, kdo se jakýmkoliv způsobem zaprodal světu lži a násilí, obvykle nepřežil. Dr. Huvar své zkušenosti z desetiletého věznění včetně dlouhých čtyř let na uranu promítá do současného stavu společnosti a dochází k těmto závěrům – cituji: Dnes není chuť označovat dobro za dobro a zlo za zlo... Národ se nemůže vzchopit k sebevědomí. Stále se s námi táhnou nevyrovnané mravní dluhy. Nevyužili jsme dobu po pádu bolševismu. Církev měla prožité utrpení obejmout s největší důvěrou v řízení Boží. Konec citátu.
Z jeho slov vyplývá, že zdravé sebevědomí, kterého se nám jako národu nedostává, spočívá ve schopnosti rozlišit pravdu od lži a prosazovat ze všech sil dobro a potírat zlo. Jinak se nezbavíme stínů minulosti, které brání životu ve světle jak v soukromí, tak i na veřejnosti. Je to podobné jako neodpuštěný hřích, ze kterého se člověk nevyznal a který pak ustavičně ovlivňuje svými chapadly všechny jeho myšlenky i skutky. Jinými slovy jde o život v závislosti, která brání svobodnému rozhodování. A P. Huvar uvažuje dál: Jestliže se ale včas nevzchopíme a nebudeme mít zase chuť překonávat zlo a pomáhat jeden druhému, nepomohou nám žádná silácká gesta… Jakoby už nic nebylo hříchem, ale hřích přesto zůstává. A dokud nám nebude dáno rozhřešení, které lidi opět přivede do stavu milosti, budeme se jen tak potácet k zániku, o který si tolik koledujeme.
Berme tyto zkušenosti člověka, který prošel peklem nespravedlivého ponížení, jako svědectví hluboké víry a naděje, která nezakolísala ani uprostřed hladu a těžké otročiny. Zdrojem síly mu byla jistě i evangelní zkušenost apoštolů při plavbě na rozbouřeném jezeře, když k nim po neklidných vodách přichází sám Ježíš, aby uklidnil bouři a ukázal jim tak svou moc. A zároveň aby umožnil Petrovi kráčet podobně jako on po neklidné hladině a překonat tak propastné hlubiny lidského strachu a malověrnosti. Opět se potvrdilo, že všechno je možné tomu, kdo věří. Zkusme si tuto pravdivou zkušenost přenést do svého života, do svých vlastních nejistot, tápání a nerozhodnosti, abychom si uvědomili svou slabost a bytostnou závislost na tom, který i nám kráčí vstříc uprostřed zneklidněného času.
Dejme na chvíli slovo papeži Benediktu, který na adresu dnešní doby v knize o Ježíši Nazaretském poznamenává: Dnes máme ideologii úspěchu a pohody, která nám říká: Bůh je jen fikce, jež nám ubírá čas a chuť k životu. Nestarej se o něho! Hleď, aby sis od života utrhl tolik, kolik dokážeš… Teprve tehdy, když jsi ztratil Boha, ztratil jsi sám sebe. Pak jsi už jenom náhodný produkt evoluce. Tolik citát. Ztráta Boha, ztráta smyslu pro nadpřirozený původ všeho, co existuje, znamená tedy ztratit v příboji dorážejících vln sama sebe a s tím i pozbýt nejvlastnější smysl své životní pouti. Znamená to utonout v pomyslných a náhodných kratochvílích, které dnes jsou a zítra musí být nahrazeny novými, ještě beznadějnějšími požitky. Takže jde o pohodu jen zdánlivou, kterou je nutno stále doplňovat něčím, co je ještě povrchnější než předchozí pozlátka, které jsou výsledkem náhody a nesmyslu.
V další Ratzingerově knize, tentokrát o eschatologii, tedy o konečném cíli lidské existence, čteme tato slova: Výrok, že křesťanství je realita, je dnes pro průměrného člověka bezobsažný. Pro mnohé není křesťanství ničím jiným než shlukem zbožných slov, ve která mohou jako ve skutečnost věřit jen ti naivní… Marxismus měl v sobě něco z prastaré síly starozákonního mesianismu, který slibuje svět, jehož existence je racionálně nevysvětlitelná. Vyhlášením války Bohu a historickým náboženstvím se zde projevuje náboženský patos, který přitahuje takřka magnetickou silou uvolněné náboženské energie mnoha lidí. Konec citátu. Autor zde poukazuje na rozšířený názor, který popírá realitu nejen Boží existence a jako příslovečné opium podává falešné sliby o růžové budoucnosti bez Boha. Člověk ji prý dokáže vytvořit, ovšem za cenu ztráty svobody všech a tuhé diktatury jen několika vyvolených.
Abychom nepodlehli těmto planým slibům, přichází nám na pomoc evangelní zvěst o přesvědčivé síle a moudrosti, které skrze prožívanou, dospělou a zkušenou víru vstupují do člověka, aby mu pomohly překonat zlo v sobě; ale nejde jen o nás, ale i o ty, mezi nimiž je nám dáno žít a vůči nimž máme nezastupitelnou povinnost podpořit i v nich nadpřirozenou naději. Je přece úkolem každého věřícího postavit proti lži a beznaději jako zeď onu radost, která je darována těm, kdo odmítli plané sliby lidské fantazie a uvěřili tomu, co nám říká evangelium a s ním celá tradice staro- i novozákonních dějin.
(Vysíláno Českým rozhlasem)
Slovo o ekumenismu
Už máme tedy za sebou Alianční týden, a modlitby za jednotu křesťanů pokračují v katolickém spektru věřících. Na obou stranách rozděleného křesťanstva pokračují snahy o vlastní obnovu, která by proces vzájemného poznávání usnadnila a pokud možno urychlila, zcela ve smyslu slov apoštola Pavla poslaných z vězení: „Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje.“ Máme se tedy učit trpělivosti, nesnažit se uspěchat vývoj, který potřebuje svůj čas, a vést upřímný dialog. Jeho náplní má být lepší poznávání nauky a dějin, duchovního života i liturgie a také náboženské psychologie a kultury, jak se vyvinuly za staletí vzájemného odloučení. Vzájemný respekt vede k tomu, abychom s druhými jednali na základě rovnosti a mluvili jazykem, který je pro naše bratry a sestry z jiných církví srozumitelný.
Biblista Jan Heller vyjádřil tento postup takto: Hledíme-li na různé křesťanské tradice z odstupu, jeví se – alespoň jejich velké či hlavní proudy jako konvergentní. Druhý vatikánský koncil to ukázal jasně. Přibližujeme se navzájem, byť zatím zvolna a s oklikami. Ale zůstává otázka: Co je v tomto proudu konvergence to nejdůležitější, co má být zachováno? Co smíme a co nesmíme jako „maso modlám obětované“, abychom se přiblížili bratru? Co se smí rozplynout a co ne?“ Tento vynikající znalec Písma vyjádřil potěšující skutečnost, že navzdory drobným i větším nedorozuměním postupuje proces vzájemného přibližování přece jen kupředu. Rozhovory pokračují, spolupráce farností a sborů zvláště na poli sociální práce se rozšiřuje a například ekumenický překlad Písma se stal samozřejmostí. Ovšem je dobré mít na zřeteli, že slova bible žijí ve společenství a potřebují svůj jazyk, vlastní a srozumitelný právě té které skupině křesťanů. Nesmíme zapomínat, že každý překlad je v určité míře i interpretací. Písmo obsahuje části, které od překladatele vyžadují jasné rozhodnutí a pevný věroučný postoj. Proto třeba luteránská církev se přidržuje překladu Martina Luthera, a odejmout jim toto znění by znamenalo zasáhnout jádro jejich identity. Proto má pro ně tento překlad zásadní význam.
V každém případě postupují ekumenické snahy kupředu. Nejde o organické spojení, ale o hledání společných cest s pohledem na našeho společného Pána. Jak v jednom rozhovoru poznamenal kardinál Ratzinger, ještě ve funkci prefekta kongregace pro nauku víry, nepředstavujeme si žádné modely připojování, ale chceme prostě jít dál ve víře pod vedením Pána, který zná cestu a jemuž se svěřujeme. Jednotu křesťanů, pokračoval tehdy, nelze nastolit nějakým smělým manévrem nebo mečem, který by rozetnul gordický uzel, neboť jde o živé procesy, které potřebují čas a prostor. Ani papež, ani Světová rada církví nemohou říci: Vážení, teď to budeme dělat takto! Neboť víra je něco, co je v každém z nás zapuštěno hodně hluboko a my se z toho zodpovídáme před Bohem. Tolik Joseph Ratzinger.
Dřívější návrhy na postup v ekumenickém snažení se někdy unáhlily natolik, že předpokládaly dohodu vedení církví, která autoritativně poručí všem křesťanů, co mají věřit a jak se mají chovat, aby se dosáhlo jednoty. Vždyť jednotlivé křesťanské tradice, při své mnohosti více či méně rozrůzněné, nemohou zapomenout na to, co je pro ně charakteristické a proto cenné, na čem stavějí svou totožnost. Nelze očekávat, že se něco někde ve věroučné části vynechá a něco jiného se přidá. Víra je něco živého a proto ji nelze převádět na nějaké kompromisní definice. Podle Ratzingera se každý máme snažit pokorně poznávat, co je na křesťanské víře opravdu podstatné, tj. co jsme nevymysleli sami, ale co jsme přijali od Pána. A tímto způsobem se vzájemně otevírat a naslouchat a nechat se vést Duchem Ježíše Krista, aby nás on sám mohl vést ve smyslu své prosby ve velekněžské modlitbě, abychom všichni byli jedno.
V dnešní ideově rozhárané a rozdělené době je dvojnásob důležité nejen odvážně vyznávat víru v trojjediného Boha, ale společně se snažit v bratrské úctě a pokoře vydávat svědectví o naději, která nikdy nezklame, protože se opírá o přísliby absolutní, tedy božské moudrosti a lásky ke všem lidem. Jde o hájení a prosazování důstojnosti každého člověka, ať žije kdekoliv, o podporu pokojného soužití mezi národy, rodinami i jednotlivci, o řešení často složitých sociálních problémů podle evangelia, o podporu vědecké a umělecké tvorby, o společný boj proti negramotnosti a podobně. Když budeme na různých úrovních takto spolupracovat, pak se navzájem lépe poznáme a postupně připravíme cestu k opravdovému sjednocení všech křesťanů.
(Vysíláno Českým rozhlasem 17.1.2010)
O boji dobra se zlem
Předpovědi o tom, co nás v tomto roce čeká, nevypadají nijak příznivě. Mluví o pokračování ekonomické krize v podobě recese, o nebezpečích spojených s oteplováním planety a o záporných jevech populismu, klientelismu a korupce. Postupný rozpad tradičních hodnot, mezi které patří bezesporu poctivost ve vzájemných vztazích, dodržení daného slova a podepsaných smluv, respektování lidských práv, důstojnosti každého člověka včetně svobody přesvědčení a náboženského vyznání – to všechno nás podle prognostiků bude provázet i nadále. Ale tváří v tvář těmto záporným jevům je na místě otázka, zda jsou nutným důsledkem vývoje a zda je vůbec v možnostech člověka se jim nějak vyhnout. Sice už řecká mytologie tvrdila, že vesmír vznikl ze tmy a chaosu a vedle bohů, země a člověka k němu patřily také různé druhy zla, zahnané pod zemský povrch a vypouštěné ven jen v případě nutnosti. Ale stalo se, že zvědavá Pandora otevřela onu pověstnou skřínku a všechno nedobré, co poškozuje život, se tak dostalo ven a řádí volně ve světě.
Americký lékař Martin Scott Peck ve své knize Lidé lži aneb Psychologie lidského zla dává vzhledem k nastalé situaci celkem optimistickou radu, abychom všechno temné a záhadné vzali sice na vědomí, ale jako věřící křesťané se nebáli proti tomu pomocí účinné víry a naděje bojovat. Vyslovuje varování, že všichni, kdo berou zlo jako něco nutného, se tak dostávají do nebezpečí nákazy. Píše např.: Myslíme-li pouze na zlo, přivoláváme je. A přidejme ještě jednu jeho myšlenku: Být více proti ďáblu než pro Boha je velice nebezpečné. Zlo bývá, uvádí dále, s oblibou zlehčováno, takže se tvrdí, že maskou zla je dokonalá normálnost, že zlo bylo, je a bude, protože patří nějak k životu, a že všude najdeme lidi dobré a špatné, s tím prý nic nenaděláme. A tak se člověk přestává bránit a je přesvědčen, že všechny druhy špatností jsou přirozenou součástí života a stávají se tak rovnocenným partnerem dobra.
Dr. Peck se stále setkává s otázkou Proč je na světě zlo, ale nikdy se ho ještě nikdo nezeptal, Proč je na světě dobro? Oboje, jak dobro tak i zlo, zůstává ovšem tajemstvím, ale dobro se zdá být dokonce ještě větším tajemstvím než zlo. Ale vždyť dobro znamená život a zlem je všechno, co život v tělesném i duchovním smyslu zatěžuje a ničí. I když je třeba zlo nenávidět a obávat se ho, nelze proti němu bojovat nenávistí, ale v silách člověka je přemoci ho silou víry, naděje a lásky. Vždyť původ dobra je v tvůrčí myšlence Boží, jak nás ujišťuje bible. A připomeňme si, jak už ve Starém zákoně se zlo objevuje v mytologické podobě hada a pokouší první lidi tím, co je mu nejvlastnější, tedy lží. Tvrdí totiž, že Hospodin jim zakázal jíst ze všech stromů v zahradě, což ovšem nebyla pravda. A ujišťuje, že nepropadnou smrti, ale naopak se jim otevřou oči a budou jako Bůh znát dobré i zlé. Lidé podlehli lákavému podvodu a výsledkem bylo vyhnání ze zahrady v Edenu a obdělávání země v potu tváře. Hned následující 4. kapitola knihy Genesis mluví o vraždě pastýře ovcí Ábela, a jeho bratr Kain je potrestán a stává se na zemi psancem a štvancem. Kouzlo zla brzy vyprchalo a na viníka čekala bludná pouť světem se vší nejistotou, bolestí a vnitřní prázdnotou.
Nový zákon a křesťanství radikálně oddělují dobro a zlo, když nám před oči stavějí Krista a Antikrista. Ježíš během tří let svého veřejného působení zvítězil nad hříchem v každé jeho podobě. Vzpomeňme jen na jeho boj s ďáblem během čtyřicetidenního pobytu na poušti, když ho dokonale odzbrojuje třemi větami z Písma, proti kterým je duch zla zcela bezmocný. V galilejském Kafarnau uzdravuje člověka posedlého zlým duchem, dále muže postiženého malomocenstvím, ochrnulého na nosítkách a mnoho dalších. Jak čteme ve 20. kapitole Janova Zjevení, ďábel, otec lži je poražen a nemůže už nikdy zvítězit.
Zlo je ovšem síla, která působí vně i uvnitř lidských bytostí a snaží se všemožně škodit životu v jeho nejrůznějších podobách. Není přitom na první pohled zjevné, dovedně se dokáže skrývat a bere na sebe s oblibou převlek dobra, třeba krátkodobého. Je tedy nutné umět rozlišovat, jako měřítko mít na mysli Boží přikázání a nedat se oklamat něčím, co vypadá navenek lákavě, ale uvnitř je plné špíny a temnoty.
Je tedy i na nás, kdo věříme ve stálou Boží pomoc, abychom byli stále a znovu připraveni k obraně proti němu, u sebe i ve světě. Neměli bychom ho trpět jako nevyhnutelnou součást života. Účinnou zbraní proti zlu je láska – ale ne v tom běžném, romantickém smyslu, ale láska dynamická, podnikavá, která napomíná a trestá, a zároveň povzbuzuje. Platí to i o záporných jevech, o kterých byla řeč na začátku, a se kterými se soudný člověk nemůže smířit. Nazývejme je pravým jménem a snažme se i ve svém malém okruhu je přemáhat silou pravdy, té pravdy, kterou přinesl na svět Ježíš a která je vítězná za všech okolností.
(Vysíláno Českým rozhlasem)
V Novém roce 2010
Vstoupili jsme do nového roku a právem se ptáme, co nám přinese? Uklidní se ekonomická nejistota, která stále více ovládá poměry na trhu a otřásá finanční rovnováhou? Podaří se vyřešit nebo aspoň zmírnit pronikavou chudobu stamilionů našich bratří a sester zvláště v rozvojových zemích? Přestane násilí a démonická bohoslužba smrti na různých místech planety, a dokonce i tam, kde Ježíš hlásal smíření všech lidí dobré vůle? Uvědomí si ti, kteří odpovídají za správu veřejných záležitostí, že každé lidské jednání, tedy i to jejich, má mimo jiné také svou mravní stránku, která znamená, že se člověk rozhoduje pro dobro nebo zlo, pro život nebo smrt, pro pravdu nebo lež, pro službu druhým nebo pro osobní sobectví?
Papež Jan XXIII. ve známé encyklice Mír na zemi napsal: „Soužití lidí je tehdy spořádané, plodné a v souladu s jejich osobním důstojenstvím, spočívá-li na pravdě. Apoštol Pavel nás napomíná: ´Proto nechte lhaní a se svým bližním ať mluví každý jen pravdu. Vždyť jsme všichni údy, a máme tedy povinnosti k sobě navzájem.´ K takovému soužití dojde tehdy, když občané ´budou hledět mít v úctě jak práva druhých, tak i plnit své povinnosti.´ Podle těchto slov je cestou k řešení sebesložitějších situací odvaha k pravdě, která osvobozuje a ze které vychází vzájemné uznání, že i ten druhý, ať jde o jednotlivce nebo celý národ, má právo na život ve spravedlnosti a v rovných podmínkách.
Spisovatel Alexandr Solženicyn vycházel z podobné inspirace, když hlásal ono pověstné „nežít se lží“. I on se obracel nejen na hlavy států, ale na každého současníka. Dobře věděl, že v úsilí o skutečný pokoj a o vítězství pravdy záleží opravdu na každém z nás. I když zpytování vlastního svědomí není vůbec populární a moderní člověk od něho utíká, jak jen může, přesto je užitečné zamyslet se nad tím, do jaké míry jsme věrni požadavkům osvobodivé pravdy v maličkostech i ve věcech důležitých. Neboť podobně jako v mozaice, která se skládá z drobných kaménků až dává celkový obraz, podobně i v lidské společnosti se její celkový charakter vytváří drobným úsilím jednotlivých členů, kteří podle Pavlova doporučení ´se svým bližním mluví jen pravdu´.
Jedno argentinské přísloví říká: „Štěstí a rozklenutou duhu nevidíme nad vlastním domem, ale jen nad domem souseda.“ Tato latinskoamerická moudrost chce doporučit nesobeckou radost nad pohodou ve vedlejším bytě, na sousední zahrádce nebo v národě, který žije kousek za hranicemi. Zkrátka jde o to neulpět jen na svém písečku, jakkoliv malém nebo velkém, a nebýt jako onen chrobák v Čapkově hmyzím dramatu. Mít smysl i pro druhé lidi, ať se liší barvou pleti, náboženstvím nebo jinak, a odpoutat se od svého malého „já“, které tak rádo zalézá do své ulity a přede si jako spokojené kotě jen svou písničku.
Současný papež Benedikt při své návštěvě Rakouska prohlásil: „Naše víra se rozhodně staví na odpor rezignaci, která považuje člověka za neschopného pravdy – prý je pro něj příliš velká. Tato rezignace vůči pravdě je jádrem krize západní Evropy. Když pro člověka neexistuje pravda, pak v konečném důsledku neumí rozlišit dobro od zla. Potřebujeme pravdu. Ale na základě naší historie máme strach z toho, že víra v pravdu sebou přináší intoleranci. Když nás přepadne tato obava, pak je načase pohlédnout na Ježíše.“ Papež zde měl zřejmě na mysli napomenutí, abychom milovali své bližní jako sebe. V důsledku toho nevidíme v křesťanství jen morální systém, který napomíná a varuje před překročením Božích zákonů, ale naplno žitá víra nám přináší dar vzájemné solidarity, která respektuje druhého v jeho jinakosti a přeje mu jen dobré. Benedikt XVI. k tomu dodává, že pravé přátelství se živým Bohem nám dává sílu čelit výzvám dnešní doby a v souladu s Desaterem říci své „ano“ rodině, životu, odpovědné lásce, solidaritě, sociální odpovědnosti, spravedlnosti, pravdě a úctě k druhým lidem.
Závěrem si řekněme, že láska je silnější než smrt, a protože pravda nakonec vždy zvítězí, je užitečné a moudré postavit se na správnou stranu, tedy jít životem ve znamení pravdy a dobra. A nemít tyto zásady jen na vývěsním štítě, ale především v srdci. Pak se bude šířit pravý pokoj mezi lidmi i národy, a řetěz lidských srdcí oddaných pravdě, spravedlnosti a vzájemnému dobru bude stále silnější. Neboť v současném zápase sil dobra a zla si nemůžeme dovolit nečinnost a pasivitu. Tato výzva k náležité aktivitě platí pro každé společenství i pro každého z nás. Ježíš přece řekl: „Nebojte se, já jsem přemohl svět“!
O křesťanské rodině
Kdysi jsem četl román snad od Johna Steinbecka o americké rodině, která putovala na starém nákladním autě za prací od města k městu, od východu až na daleký Západ rozlehlého kontinentu. Vždycky nějaký čas pracovali na farmě nebo v továrně, rodiče a s nimi téměř dospělí synové, a pak jeli dál. Chlapci z té rodiny by na některých zastávkách rádi zůstali, seznámili se tam s kamarády a tak se jim nechtělo opustit to nebo ono místo. Ale matka vždy radikálně zasáhla a znovu opakovala, že rodina musí zůstat pohromadě. Zkrátka nedovolila, aby někdo opustil jejich rodinný koráb na čtyřech kolech. A teprve na poslední zastávce, která znamenala konec putování a poskytla všem slušné živobytí, se mohl každý člen zařídit podle svého. Svou zásadu, že rodina tvoří jednotný celek, ve kterém jeden podporuje druhého, ona americká matka nezdůvodňovala nábožensky, ale důvody pouze rozumovými, které ovšem mají svůj třeba neuvědomělý prapůvod v ustanovení samého Stvořitele.
Připomíná tak nazaretskou rodinu, jejímž srdcem naplněným láskou byla Maria, zatímco Josef byl jejím živitelem a strážcem. Ježíš jako poslušný syn pomáhá až do svého 30. roku v domácí tesařské dílně. A v žádném evangeliu není ani zmínky o hádkách, hlubokých rozporech a nedorozuměních, naopak, vzhledem ke krajní poslušnosti vůči Boží vůli právem předpokládáme, že tam vládla harmonie a šťastné spolužití, tedy vzájemná pomoc a porozumění pro druhého.
A přesto se nemůžeme dívat na život Svaté rodiny jako na bezporuchovou idylu. Vždyť těsně před Ježíšovým narozením se Josef s Marií museli spokojit pouze s nouzovým přístřeším, a brzy nato je čekala další potíž v podobě politického pronásledování, když vládce Herodes se bál o svou moc a raději obětoval život několika desítek chlapců. Následoval útěk mladé rodiny a Ježíška do Egypta, a teprve po dvou letech se mohli vrátit do Nazareta. Ve svých 12 letech zůstává Ježíš v Jeruzalémě, aniž by se s Josefem a Marií rozloučil. Když se opět setkali, zeptal se jich pouze: „Nevěděli jste, že musím být v tom, co patří mému Otci?“ Ne, oni to nevěděli. Chtěl jim tak naznačit, že musí jít svou cestou, která zcela odpovídá jeho pravému poslání. Něco podobného zazní o něco později z jeho úst při svatbě v Káně: „Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ Evangelista Marek podává zprávu o chování Ježíšových příbuzných, když uvádí: „Když vešel do jednoho domu, znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.“ A příbuzní už vůbec nemohli pochopit, proč Ježíšova cesta skončila na popravišti kříže.
Z těchto několika ukázek vidíme, že život nazaretské rodiny nebyl jen idylou, ale zasahovaly do něho nepříznivé okolnosti, které přinášely nečekané problémy a těžko pochopitelné momenty. Ale přesto je to pro nás poučné, neboť vidíme, jak dalece se Bůh solidarizuje s každým z nás i s našimi rodinami. Ví dobře, co znamená chudoba mnohých rodin, jak nespolehlivé bývají příbuzenské vztahy, jaké jsou potíže s výchovou dětí a jak těžce postihuje zbývající členy rodiny smrt milovaného člověka. Neboť to všechno zná Bůh z vlastní zkušenosti.
Jak má tedy křesťanská rodina žít a z čeho má čerpat posilu a útěchu? Rizika, která podstupuje, jsou mnohostranná, a tak se zde můžeme zmínit jen o pár věcech. Například o tom, že by nikdy neměl ustat vzájemný rozhovor, i když se zdá, že názorové rozdíly jsou příliš hluboké. Společná víra by měla propojovat jednotlivé členy i tehdy, když některý z nich nejedná právě v souladu s Desaterem a podobá se marnotratnému synu z podobenství. Nade vším by měla převažovat láska zcela podle Ježíšova vzoru, který miloval všechny lidi bez rozdílu a dokázal odpustit i těm, kdo ho křižovali. Důležitá je i společná modlitba, která upevňuje vztah k Bohu i k druhým, a společné naslouchání Božímu slovu a uvažování o něm.
Nazaretská rodina poznala předobře obtíže pozemského putování, a může být tedy vzorem i dnešním rodinným společenstvím. Při dnešním značném rozpadu rodin a při individualizaci jednotlivých členů je víc než vhodné zamyslet se nad příkladem Svaté rodiny. Jsme dnes svědky dosti časté mravní dezorientace a morálního cynismu, a tak je hledání pravých hodnot a pravdivého smyslu života východiskem a zárukou správné životní cesty, aby tak současná rodina byla pevným základním článkem života naší společnosti.
(Vysíláno Českým rozhlasem 27.12.09)
Slovo na konec adventu
Přípravný čas v délce čtyř týdnů nám pomalu končí a – řečeno s básníkem – přede dveřmi je Štědrý den. Kromě jiných nezbytností se v těchto dnech setkáváme v kostelech, výstavních síních a tu a tam i v obchodech s různě výtvarně pojatými betlémy; některé jsou jednoduché, jiné zase složitě vyvedené. Ale všechny se nám snaží připomenout onu událost Ježíšova narození a vnést tak do našeho uchvátaného světa trochu pokojného zamyšlení a poukázat přitom na hodnoty, které navzdory vrtkavosti nejrůznějších časů a vlivů přetrvávají a dokazují tak svou potřebnost. Jeden kněz mi kdysi vyprávěl, že se na Štědrý den odpoledne zastavil ke krátké modlitbě v kostele u Pražského Jezulátka. Vzadu u vchodu byl vystavěn tradiční betlém, před kterým se zastavila mladá maminka s asi pětiletou dceruškou. Dítě se nemohlo od jednoduchých postav Marie, Josefa a Dítěte v jeslích odtrhnout. Maminka je pobízela k odchodu, asi spěchala připravit štědrovečerní večeři, ale dcerka se dívala a dívala. A kněz, který to zpovzdálí pozoroval, si řekl, že třeba po letech se může v paměti onoho dítěte objevit vzpomínka na tento zřejmě hluboký dojem a může kladně ovlivnit rozhodování a chování v případných složitostech života.
V každém případě asi budete souhlasit, že k nám v souvislosti s betlémskou událostí promlouvá velké tajemství, které ovšem nevstoupilo do světových dějin s velkou slávou a barnumskou reklamou, ale na svůj význam se tu objevilo až příliš nenápadně. Opuštěná stáj za městem, okolní velké ticho a pak příchod pastýřů, prostých lidí, zarámovaly narození Božího Syna. Hledáme-li vysvětlení, může nás napadnout, že jde o dílo velké, absolutní lásky Stvořitele k nám lidem, abychom si uvědomili, že nezáleží na bohatství a na vnější slávě, ale na lásce, která se nepovyšuje, ale sestupuje a sklání se k druhému člověku, i když je třeba ubohý a ponížený. Jde tedy o pravý opak lidské pýchy, která stále touží udělat ze sebe střed všeho dění. A pastýři, kteří se u jeslí objevili jako první? Ti představují odvěkou touhu člověka nejen po rodinné pohodě, ale i po radosti, která naplní srdce člověka a která není závislá na vnějších okolnostech. Hlídači ovcí, ve své podstatě mírní a chudí, jsou připravení a otevření přijmout radostnou novinu o zrození božského Dítěte a o světle, které propůjčuje živá a pokorná víra.
A nesmíme zapomenout na další skupinu, která se k jeskyni pomalu blíží, když se předtím zastavila u tehdejšího představitele veřejné moci krále Heroda. Podle Matoušova popisu jde o mudrce, nejspíš hvězdopravce z Východu. Je příznačné, že přicházejí uctít Dítě až jako druzí, po pastýřích: prostí lidé mají přednost, ale nejsou vyloučeni ani učení, kteří bádají o přírodě a o zákonitostech vesmíru. Tato jejich moudrost umožňuje nejen jim, ale i každému, kdo hledá pravdu, přístup ke Kristu. Uvědomme si, že jde navíc o pohanské mágy, kteří před svou historickou cestou nesdíleli očekávání Izraele, že přijde Mesiáš. Můžeme si to vysvětlit nejen jejich pozorovatelským talentem, ale lze v tom vidět i předznamenání faktu, že evangelní zvěst o příchodu Boží lásky na tento svět není vyhrazena pouze členům vyvoleného národa, ale patří všem lidem dobré vůle.
O Vánocích k nám tedy promlouvá velké tajemství prostory a pokory, které se tolik liší od touhy hromadit pro sebe majetek a moc jako důsledek rostoucího sobectví, které pak nezná hranic. Právě v jednoduchosti, v lásce a ve vzájemné důvěře spatřujeme velký odkaz Vánoc. Pak si můžeme plně uvědomit, že i do světa a do našeho života vstoupila událost, která má sílu všechno změnit především v našem vlastním nitru. Pán všeho tvorstva a našeho života přišel, je zde a neopouští nás, naše rodiny, naše pracoviště, celý náš svět a vesmír s jeho zdánlivou nekonečností. Věčná moudrost vstoupila do našeho času a stala se tělem, aby proměnila i náš čas a náš život. Svět už není jen jeho dílem, ale je jakoby částí jeho samého. Nepotřebujeme ho hledat v nedostupnosti nebeského horizontu, ale v hlubinách vlastního srdce obnoveného vírou a nadějí. A světlo víry prozařuje i naše noci, a vytváří obdobu svaté noci prozářené světlem Boží lásky a spravedlnosti.
Vánoce nechtějí být jen poetickou vzpomínkou a příležitostí k obdarování pozemskými pozornostmi, ale především vyznáním skutečnosti, že Bůh vstoupil naplno do dramatu lidských dějin, a přes povykování světa z něho neodchází, ale přináší pokoj těm, kdo mají dobrou vůli vzít ho na vědomí, uvěřit v něho a svěřit se mu do ochrany. Jinými slovy říci „ano, amen, staň se“ k Božímu Slovu, které je slovem pravdy a nekonečné lásky. A toto nadpřirozené, božské Slovo chce vstoupit i do našeho srdce, tak jako v Betlémě vešlo do světa, aby nám přineslo pokoj, naději a plnost své lásky.
(Vysíláno Českým rozhlasem) 20.12.09