Charles Dickens píše v románě Nadějné vyhlídky o podivínské ženě, které zahořkla vůči všem lidem, když ji těsně před svatbou opustil ženich; proto se uzavřela ve svém domě a svou adoptivní dceru Estellu vychovala v nenávisti ke všem,  zvláště k mužům. Žila i ve vnější temnotě, okna měla stále zastřena neprodyšnou látkou a její odpor vůči dennímu světlu byl zároveň obrazem její mysli. Po léta žila v naprosté odloučenosti od světa a tím odmítla všechny přirozené a dobré vlivy, které působí na každého normálně žijícího člověka. Narušení její psychiky bylo logickým důsledkem naprostého osamocení, takže se z ní stala pouhá lidská troska se sobeckým a necitelným srdcem. Až když po mnoha letech nastal okamžik jejího prozření, do smrti si vyčítala, že ono poddajné dítě uhnětla do podoby, v níž její nesmiřitelné záští, zklamaná láska a zraněná pýcha nacházely splnění pomsty. Dohnaly ji k tomu výčitky svědomí, když poznala, že promarnila život a ohrozila i budoucnost Estelly. Ke kladným postavám románu patří prostý kovář Joe, který snaživému chlapci Pipovi připomíná: Jestliže se nedokážeš dopracovat neobyčejnosti cestou přímou, po cestách křivých se jí nedokážeš domoct nikdy. Proto už vícekrát neselži ani jediným slovem a budeš dobře živ a zemřeš blaze.

Ve starozákonní knize Kazatel (2,12n) čteme: Pohlédl jsem a viděl moudrost i ztřeštěnost a pomatenost. Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě. Biblická moudrost se svým střízlivým realismem víry ukazuje na pravé životní jistoty, když je odlišuje od pomíjivosti  a nicotnosti toho, kdo žije nemoudře. A zároveň varuje, aby nedošlo k záměně věčných hodnot za to, co je jen pomíjivé a tedy dočasné. Učí tak nacházet jediný pevný základ života v Bohu a věřícího nabádá, aby svými skutky oslavoval a chválil naprostou Boží svrchovanost; neboť tak objeví skutečný smysl pozemského putování. A kniha Kazatel (12,13) uzavírá: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.

Život je ovšem jak náleží složitý, střídají se dny dobré a zlé, a nejde jen o vnější vlivy, ale působí i osobní náklonnosti a vášně, a někdy i osudová zklamání, jak tomu bylo u osamělé ženy z Dickensova románu. Každého člověka provází dobro i zlo, a tak to zůstane až do konce světa. Známý obraz z podobenství o pšenici a koukolu to říká jasně, když obojí spolu roste až do žní. Smysl pro řád hodnot je ovšem dokáže od sebe oddělit a moudře se rozhodnout pro dobro a odvrátit se od zla. Filozof Fridrich Nietzsche v knize Radostná věda o tom píše: Zkoumejte život nejlepších a nejúčinnějších lidí… a ptejte se, zda nějaký strom, který má vyrůst pyšně do výšky, by se mohl obejít bez špatného počasí a bouří: zda vnější nepřízeň a odpor, zda všelijaké druhy nenávisti, žárlivosti, umíněnosti, nedůvěry, tvrdosti, lakoty a násilí nepatří k výhodným okolnostem, bez kterých je velký růst v ctnosti sotva možný? Filozof bere zlo nejen na vědomí, je navíc přesvědčen, že jeho různé druhy a působení člověka nezeslabují, ale zpevňují natolik, že v něm naopak roste síla dobra.

Potvrzuje to i kniha Vyznání svatého Augustina, který se ke křesťanské víře a s ní spojené moudrosti probojoval teprve po těžkých vnitřních krizích. Vedl až do svého obrácení život plný nezvládnutých vášní a smyslových svodů; navíc byl po dlouhou dobu deseti let stoupencem manicheismu, tedy učení, které stavělo proti sobě dvě prapůvodní říše dobra a zla. Jeho srdce, jak píše, tápalo v hlubinách mravních propastí. Miloval své hříchy a podobal se tak otroku, který utíkal před svým pánem a hnal se za pouhými stíny. Až krajní a nesnesitelný nepokoj srdce ho přivedl k pokání a k radikální nápravě. Jeho známá věta patří mezi pravdy vskutku klasické: Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v tobě.

Vyjděme z Augustinova poznání a přiznejme, že nás může znepokojovat mnoho věcí: nejistota doby, ztráta blízkého člověka, nespolehlivost těch, na které jsme spoléhali, nemoc, ztráta zaměstnání, neúspěch v osobním životě, zklamání v rodině apod. To nás může přivést až k uzavřenosti vůči kladným nabídkám života: vždyť i v očích mnoha lidí, které potkáváme, se zračí nejistota, roztěkanost a smutek. Ale každému člověku nastává v jeho životě hodina, kdy se může a má probrat ze spánku. Noc pokročila, den se přiblížil, volá apoštol Pavel na římské křesťany (13,12). Není pochyby, že jeho slova platí i nám. Temnoty, vnější i vnitřní, se rády přetvařují a předstírají, že se nedá dělat nic jiného než zastřít okna své duše a zabránit tak světlu, aby přineslo poznání pravdy a řádu. Ale podobně jako světlo dává větší užitek než tma, moudrost podpořená vírou daruje radost a vnitřní pokoj srdce.

P. Michael OPraem.