Jsou lidé, kteří se umějí dívat. Jako jeden mudrc ve staré Číně, který dlouho
pozoroval tekoucí vodu v řece, takže se jeho žáci zeptali, co tam vidí? On dlouho neodpovídal, neodvrátil svůj pohled od stále tekoucí vody, až nakonec řekl: Voda nás učí, jak máme žít. Všude, kam teče, přináší život a rozděluje se všem, kdo ji potřebují. Je dobrotivá a štědrá. Umí vyrovnat nerovnosti krajiny. Je spravedlivá. Aniž by zaváhala ve svém běhu, řítí se ze strmé stěny do hlubin. Je odvážná. Její povrch je hladký a vyrovnaný, ale dovede tvořit i skryté hlubiny. Je moudrá. Skály, které jí stojí v cestě, obejde. Je snášenlivá. Ale její síla je činná ve dne i v noci, aby odstranila překážku. Je vytrvalá. I když musí podstoupit mnoho oklik, nikdy neztrácí směr ke svému věčnému cíli, k moři. Je cílevědomá. A i když je často znečištěna, ustavičně se namáhá, aby byla opět čistá. Má sílu, aby se stále znovu obnovovala.
Čínský mudrc nás učí, že i samozřejmé věci, které denně potkáváme, mají svou skrytou tvář, která nám ovšem většinou uniká. I když jsou třeba malé, přesto se mohou pro nás stát svou analogií jakýmisi posly věčnosti. Jsou pak tedy něčím víc, než co na první pohled znamenají. Jsou jako kapka vody, ve které se zrcadlí celé nebe, a mohou být pro vnímavého pozorovatele znamením, které ukazuje někam výš, nad sebe. Vždyť i Ježíš uváděl ve svých promluvách příklady z denního života, když mluvil o vinici a připodobnil práci na ní k Božímu království, nebo o neplodném fíkovníku, o penízi daně s jeho nápisem a obrazem císaře, nebo o kráse polní lilie, o užitečnosti hořčičného semene, které připodobnil k víře v Hospodina, a také o kvasu, kterému se má podobat naše křesťanství. Jde vesměs o denní a samozřejmé zkušenosti, které ve své přirozenosti ukazují směrem vzhůru, k nadpřirozenu.
Jde tedy o to umět se dívat a přemýšlet. Paní Helena z naší ulice, umělecká fotografka, uspořádala výstavu svých prací pod názvem Hra královská. Výstava je monotématická a několik desítek poměrně velkých snímků ukazuje šachisty ponořené do usilovného logického přemýšlení. V jejich tvářích čtete ono nezbytné napětí, jen málokdo z nich působí uvolněně a pozoruje své okolí; většinou se jejich zrak plně soustřeďuje na bitevní pole o 64 černobílých čtvercích, tak jsou celou bytostí ponořeni do královské hry s její mnohatisíciletou tradicí. Hráči představují všechny generace: od dětí sotva školou povinných až po velebného kmeta a 90tiletou stařenku v klobouku, skloněnou nad šachovnicí, která se z lásky ke hře přestěhovala do města, aby mohla docházet do šachového kroužku.
Autorka Helena Suková vystavuje i záběry z mezinárodních turnajů pořádaných u nás i v cizině s jejich protagonisty zvučných jmen, jako je např. usměvavý velmistr Tal, přísně se tvářící Spasskij a jiní. Jde v podstatě o psychologické studie jednotlivých aktérů, nevšedně pojaté a pečlivě vybrané, které prozrazují nejen ono příslovečné napětí, ale i něco z jejich lidského charakteru, zvyků a zájmů. Zajímavé jsou záběry simultánních her, kde proti několika desítkám hráčů nastupuje jediný přeborník, který hraje dokonce zpaměti. Jinde zase vidíte zvídavé oči dětí, které buď samy hrají nebo jen pobaveně pozorují hru kamarádů.
Svět pro sebe, řeknete si, ale vystavené a vkusně zarámované černobílé záběry jsou něčím víc, když nám uměleckou formou přibližují člověka při jedné činnosti, která není jen pouhou zábavou. Učí nás pozorně se dívat kolem sebe otevřenými očima, objevovat často skrytou krásu věcí i lidí a uprostřed zdánlivě obyčejného dění hledat a nacházet jeho hlubší smysl. Rainer Maria Rilke napsal: Když se ti tvůj všední den zdá chudý, neobviňuj jej; obviňuj sebe, že nejsi dost silný, abys přivolal jeho bohatství. Básník nám chce připomenout, abychom se nedali strhnout postmoderním chvatem a spěchem, který na nás číhá ze všech stran a jehož snadnou obětí se můžeme stát. Svým citlivým okem na to upozorňuje i paní Helena záběry ze světa šachu.
Nikdy se nám sice nepodaří udělat ze všedního dne den sváteční, ale i on pro nás může být prostorem víry a naděje, tedy místem tajemného setkání s tichým tajemstvím, které nazýváme Bůh, tvůrce vší krásy, účelnosti a smyslu. Takové setkání nám přináší dar vnitřní svobody. Jak napsal Karl Rahner, nedosahujeme ho velkými slovy nebo pouhým uplatňováním sebe, ale činem, který nás vytrhuje ze sobectví, starostí o druhé lidi, při které zapomínáme na sebe, a trpělivostí, která nás činí tichými a moudrými. Kdo se svou pozornou vírou podílí na věčnosti, kterou nese sám v sobě, ten náhle pozoruje, že i malé věci v sobě skrývají nevýslovnou hloubku a přes svou zdánlivou všednost k nám mluví svým pravým významem.
Ukáží nám cestu k Tvůrci nebe i země, jak na něj ukazuje autor 24. žalmu: Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají.
P.Michael OPraem.